Kojenecká kolika bývá velmi náročná, ale obvykle sama odezní.
Stránka shrnuje, jak koliku rozpoznat, co můžete doma bezpečně zkusit, co se běžně nedoporučuje a které příznaky už vyžadují lékařské vyšetření.
Rychlá orientace
Kolika znamená opakované dlouhé epizody pláče u jinak prospívajícího kojence.
Často začíná v prvních týdnech života a nejčastěji ustupuje do 3–4 měsíců.
Základem je uklidnění rodičů, kontrola varovných známek a jednoduché zklidňující postupy.
Pokud pláč působí jinak než obvykle, dítě neprospívá nebo máte obavy, je vhodné lékařské vyšetření.
Co je kojenecká kolika
Kolika není známkou selhání rodičů. Je to častý problém raného kojeneckého věku.
Jak ji poznat
Dítě pláče opakovaně a intenzivně bez zjevné příčiny, ale jinak vypadá zdravě a mezi epizodami může být klidné.
Často jde o pláč trvající více než 3 hodiny denně, alespoň 3 dny v týdnu po dobu nejméně 1 týdne.
Během pláče může dítě zatínat pěsti, červenat se, přitahovat nohy k bříšku, …
Epizody bývají horší odpoledne a večer.
Jak dlouho trvá
Vrchol neutišitelného pláče bývá kolem 6. týdne života. U většiny kojenců se stav zlepšuje kolem 3.–4. měsíce, někdy může přetrvávat až do 6 měsíců.
Co můžete doma zkusit
Neexistuje jeden univerzální postup. Pomáhá klid, rytmus a střídání jednoduchých metod.
Zklidnění a poloha
Chovat, nosit nebo jemně houpat dítě.
Držet dítě při krmení vzpřímeně a po jídle důkladně odříhnout.
Krátká procházka s kočárkem nebo nošení v nosítku.
Teplá koupel nebo tiché monotónní zvuky v pozadí.
Rytmus krmení
Nepřekrmovat; příliš časté krmení může nepohodu zhoršovat.
Při kojení obvykle není nutné rutinně měnit jídelníček matky.
Pokud pediatr zvažuje potravinovou senzitivitu, je vhodný cílený postup, ne nahodilé restrikce. O případné dietě matky je vhodné vždy se nejdříve poradit s lékařem.
Další možnosti
Některým dětem pomůže dudlík.
Lze zkusit jemné položení na bříško přes kolena s masáží zad, ale při usnutí musí být dítě vždy vráceno na záda do postýlky.
Zavinování může některé děti uklidnit, pokud je provedeno bezpečně.
Co se běžně nedoporučuje
Některé běžně prodávané přípravky na koliku, včetně anti-kolikových kapek, bylinných nebo probiotických doplňků, nemají podle britských rodičovských doporučení přesvědčivý prokázaný přínos pro rutinní použití. Stejně tak se nedoporučuje spinální manipulace nebo kraniální osteopatie, protože přínos je nejistý a zákrok může dítěti uškodit.
Kdy kontaktovat lékaře
U koliky je nejdůležitější odlišit běžný neutišitelný pláč od příznaků jiného onemocnění.
Vyšetření je vhodné
Když si nejste jistí, že jde opravdu o koliku.
Když dítě nepřibývá, neprospívá nebo obtíže přetrvávají po 4. měsíci.
Když nic nepomáhá nebo je situace pro rodinu nezvladatelná.
Když pláč může souviset s refluxem, zácpou, hladem nebo jiným problémem.
Okamžitě vyhledejte pomoc
Pláč je slabý, vysoký, neobvyklý nebo „jiný než normálně“.
Máte pocit, že je dítě vážně nemocné nebo se chová zcela nezvykle.
Důvěřujte svému instinktu; rodiče často dobře poznají, že „tohle není obvyklé“.
Jak pečovat i o sebe
Kolika nevyčerpává jen dítě, ale i pečující osoby.
Zkuste základní potřeby. Ověřte hlad, potřebu přebalení, teplotní komfort a možnost odříhnutí.
Střídejte jednoduché uklidňující metody. Chování, rytmický pohyb, bílý šum, koupel nebo krátké nošení v šátku či nosítku.
Dejte si pauzu. Pokud cítíte vztek nebo bezmoc, položte dítě na záda do bezpečné postýlky a na pár minut odejděte. Je v pořádku požádat o pomoc partnera, rodinu nebo přátele.
Nikdy netřeste dítětem. Třesení kojencem může vést k těžkému poškození mozku, slepotě nebo smrti. Pokud máte pocit, že situaci psychicky nezvládáte, vyhledejte okamžitou podporu.
Časté otázky rodičů
Je kolika způsobena špatným trávením?
Přesná příčina není jistá. Některé zdroje zmiňují nezralost trávení, jiné spíše citlivost na podněty a nezralou schopnost sebeuklidnění. Proto je vhodné vyhýbat se příliš jednoduchým vysvětlením.
Mám hned měnit mléko nebo dietu?
Ne rutinně. U kojených dětí se běžně nedoporučuje automatická změna jídelníčku matky a u dětí na formulích je vhodná změna jen po domluvě s pediatrem, pokud je podezření na konkrétní senzitivitu.
Kdy už to pravděpodobně není „jen kolika“?
Když je pláč kvalitativně jiný než obvykle, dítě neprospívá, je apatické, obtíže trvají příliš dlouho nebo máte jako rodič silný pocit, že se děje něco jiného.
Jedna důležitá věta na závěr
Kolika bývá vyčerpávající, ale ve většině případů je přechodná. Neznamená, že své dítě uklidňujete špatně. Pokud si nejste jistí nebo už je situace za hranou vašich sil, obraťte se na svého pediatra.
Zdroje a podkladová literatura
Níže jsou uvedeny hlavní anglosaské zdroje, z nichž stránka vychází.
NHS: Colic
Rodičovské doporučení britské NHS: definice koliky, domácí uklidňující postupy, varovné příznaky a upozornění, že běžné doplňky stravy nejsou rutinně doporučeny. Otevřít zdroj
American Academy of Pediatrics / HealthyChildren
Americké rodičovské doporučení: věkové maximum pláče, praktické zklidňující techniky, upozornění na riziko třesení dítětem a význam rodičovské podpory. Otevřít zdroj
BMJ a britská doporučení
Pro odborný kontext lze doplnit přehledy a guideline-based texty z britského prostředí, například BMJ nebo NICE-odvozené materiály pro primární péči. Otevřít BMJ článek
Tato stránka je edukativní materiál pro rodiče a nenahrazuje individuální lékařské vyšetření.
Autor: Daniel Dražan, 16.6.2026. Text byl vytvořen na základě zahraniční literatury s pomocí AI.
Žlutá zimnice je virové onemocnění způsobené bodnutím komára. Mnoho zemí stále vyžaduje, aby návštěvníci byli před vstupem na jejich území proti žluté zimnici očkováni. Žlutá zimnice se vyskytuje hlavně v určitých oblastech Afriky, Střední Ameriky a Jižní Ameriky. V některých částech Jižní Ameriky se infekce vyskytují méně často; obvykle se objevují u lesních a zemědělských pracovníků nebo u cestovatelů do džungle. V posledních letech však byly hlášeny ohniska i v okolí velkých měst v Brazílii. V Africe se infekce vyskytují nejčastěji v tropických oblastech západní a střední Afriky, ale objevují se také ve městech i v džungli.
Žlutá zimnice je způsobena virem (flavivirus). Virus je na lidi přenášen bodnutím infikovaného komára. Komáři mohou bodat ve dne i v noci.
Jak se projevuje ?
Lidé infikovaní tímto virem mohou mít minimální nebo žádné příznaky, zatímco u jiných se rozvinou závažné projevy. Příznaky se mohou u jednotlivých osob mírně lišit, nejčastější jsou:
horečka
chřipkové příznaky, jako bolesti hlavy, nevolnost a zvracení, bolesti zad
krvácení z dásní
krvavá moč
zežloutnutí kůže nebo očí (ikterus, žloutenka)
Příznaky se obvykle objevují 3 až 6 dní po expozici viru. Příznaky mohou napodobovat jiná onemocnění, proto je vždy nutné navštívit poskytovatele zdravotní péče a nechat se vyšetřit.
Jak se žlutá zimnice diagnostikuje?
Váš poskytovatel zdravotní péče se bude ptát na vaše předchozí onemocnění a cestovatelskou anamnézu, včetně dat a přesných míst pobytu. Budete také potřebovat fyzikální vyšetření; s diagnózou mohou pomoci krevní testy.
Jak se žlutá zimnice léčí?
Léčba závisí na vašich příznacích, věku a celkovém zdravotním stavu, a také na závažnosti onemocnění.
Neexistuje specifický lék proti žluté zimnici, takže léčba je zaměřena na kontrolu příznaků. To zahrnuje klid na lůžku a dostatek tekutin. Můžete potřebovat léky ke zmírnění horečky a bolestí. Neměli byste užívat aspirin ani nesteroidní protizánětlivé léky, jako ibuprofen nebo naproxen, protože mohou zvýšit riziko krvácení.
Jaké jsou možné komplikace žluté zimnice?
Většina lidí s žlutou zimnicí nemá komplikace a možná ani nevědí, že nemoc prodělali. U některých osob se může po odeznění příznaků několik měsíců udržovat slabost a únava. Při těžkém průběhu může dojít i k úmrtí.
Jak mohu žluté zimnici předejít?
Proti žluté zimnici je k dispozici očkování. Onemocnění se v České republice nevyskytuje, ale před cestou do oblastí s výskytem žluté zimnice vám poradíme, zda očkování potřebujete.
Očkování proti žluté zimnici se doporučuje osobám ve věku 9 měsíců a starším, které cestují nebo žijí v oblastech s rizikem výskytu žluté zimnice v Africe a Jižní Americe. Některé země vyžadují před vstupem do země doklad o očkování.
Důležitou součástí prevence je také vyhýbat se bodnutí komárů. Používejte repelenty obsahující DEET a chraňte odkrytou kůži v oblastech s výskytem žluté zimnice. DEET používejte u malých dětí opatrně a vždy dodržujte pokyny na obalu. Noste košile s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty a používejte okenní sítě a moskytiéry nad lůžkem.
Kdy mám kontaktovat svého poskytovatele zdravotní péče?
Bezodkladně kontaktujte svého poskytovatele zdravotní péče, pokud se vaše příznaky zhorší nebo se objeví nové.
Klíčová fakta o žluté zimnici
Žlutá zimnice je onemocnění způsobené virem přenášeným bodnutím infikovaného komára.
Vyskytuje se pouze v určitých oblastech Afriky, Střední Ameriky a Jižní Ameriky.
Může způsobit chřipkové příznaky, pomalý a slabý puls, krvácení z dásní, krvavou moč a žloutnutí kůže (ikterus).
Léčba je zaměřena na symptomy, zahrnuje klid a dostatek tekutin; mohou být potřeba léky na horečku a bolesti, těžké případy vyžadují intenzivní lékařskou péči a monitorování.
K dispozici je vakcína k prevenci žluté zimnice; můžete ji potřebovat před cestou do některých tropických zemí v Africe, Střední Americe či Jižní Americe.
Průjem je v celosvětovém měřítku hlavní příčinou dětských úmrtí. U malých dětí je nejčastější příčinou těžkých průjmů rotavirová infekce. Odhaduje se, že na celém světě rotaviry způsobují více než 100 milionů průjmových onemocnění u dětí do 5 let věku a zhruba 500 000 dětí každoročně na tuto infekci umírá, převážná většina v rozvojových zemích. Ve vyspělých zemích jsou rotavirové průjmy stejně časté jako v zemích rozvojových a i když při dobré dostupnosti zdravotní péče jsou úmrtí vzácností, jsou tyto infekce velmi častou příčinou hospitalizace. Pravděpodobnost hospitalizace pro malé dítě z důvodu rotavirového průjmu lze odhadnout někdy mezi 1:20 a 1:100, v České republice jsou z tohoto důvodu každoročně hospitalizovány tisíce dětí a může dojít i k ojedinělým úmrtím.
Rotaviry nejsou jediným původcem dětských průjmů, podobné onemocnění mohou způsobit i jiné viry či bakterie (např. Salmonella nebo Campylobacter).
K rotavirovým průjmům dochází nejčastěji v zimních měsících a nejtěžší průběh bývá u nejmenších dětí, od 3 měsíců věku do 2-3 let, méně často i u starších dětí. Převážná většina dětí prodělá alespoň jeden rotavirový průjem do 5 let věku. Děti mladší než 3 měsíce jsou částečně chráněny protilátkami získanými od matky přes placentu během těhotenství a snad i kojením. U adolescentů a dospělých probíhá infekce díky dříve získané imunitě mírně nebo zcela bez příznaků.
Viry způsobující průjmy (včetně rotavirů) se šíří tzv. fekálně-orální cestou; to znamená, že nakažený jedinec vylučuje viry ve stolici a k infekci dochází požitím viru ústy. Tyto viry jsou vysoce nakažlivé a velmi dobře se šíří v dětských kolektivech, např. ve školkách nebo i na dětských odděleních nemocnic.
Onemocnění začíná horečkou a zvracením, brzy se přidává průjem (velmi časté vodnaté stolice). Horečka a zvracení většinou velmi rychle ustupují (během 1-2 dní), průjem může přetrvávat 5-7 dní (u infekcí jinými viry i déle). Stolice při virovém průjmu neobsahuje krev. Při těžkém průběhu infekce bývají přidruženy další příznaky způsobené ztrátou tekutin (žízeň, dráždivost, apatie, málo časté močení). Rotavirové infekce mohou mít i mimostřevní komplikace, např. křeče.
Ke stanovení diagnózy při ambulantní péči k diagnose lékař většinou nepotřebuje žádná laboratorní vyšetření, vyvolavatel průjmu se většinou nestanovuje (i když je možné viry laboratorně detekovat a v případě hospitalizace se stolice vyšetřuje ke stanovení původce průjmu).
Základem léčby průjmových onemocnění je zabránění případně léčba ztrát tekutin (dehydratace) a též udržení dostatečné výživy. Léky mají v léčbě akutních průjmových onemocnění minimální význam. Velmi populární probiotika mohou mít sice pozitivní ale jen velmi omezený efekt.
Příjem tekutin je většině případů možné zajistit doma tzv. orální cestou (ústy). V případech těžké dehydratace je nutné dítě hospitalizovat a podat tekutiny nitrožilně. Orální rehydratace by se měla provádět tzv. orálním rehydratačním roztokem, který obsahuje optimální množství soli a cukru a který je možno zakoupit v lékárně nebo nouzově připravit doma (do 1 litru vody se přidá 1 lžíce cukru a ¼ lžičky soli nebo sody a je možné ještě dochutit rozmačkaným ovocem), případě je možné k rehydrataci použít 100% jablečný džus naředěný vodou v poměru 1:1. Prvních 6-8 hodin léčby je třeba tento roztok podávat po lžičkách (5 ml) každou minutu, pokud dítě nezvrací a dobře toleruje tekutiny, je možno podávat o něco větší objemy v úměrně delších intervalech.
Dietní léčba průjmu nemá žádný smysl a v moderní literatuře se nedoporučuje, příliš dlouhé lačnění (déle než 12 hodin) může naopak trvání průjmu prodloužit. Po úvodní rehydrataci (6-8 hodin) by mělo dítě dostávat svoji běžnou stravu, v kojení by se mělo pokračovat i během úvodní rehydratace. I po zavedení stravy by se mělo pokračovat v podávání rehydratačního roztoku k doplnění dále trvajících ztrát tekutiny.
Rotavirový průjem je možné prodělat opakovaně, následné epizody bývají mírnější než první epizoda, onemocnění zanechává částečnou imunitu.
Přenosu virových průjmů je možné do určité míry bránit velmi pečlivou hygienou (časté mytí rukou), ale nejdůležitější a nejúčinnější preventivní metodou je vakcína proti rotavirovým průjmům. V současnosti jsou v České republice dostupné 2 rotavirové vakcíny, Rotarix firmy GSK a RotaTeq firmy Merck. Tyto vakcíny se liší výrobní technologií a dávkovacím schématem, jejich účinnost a bezpečnost jsou velmi podobné. Vakcíny snižují riziko hospitalizace na rotavirovou infekci v prvních 2 letech po očkování o více než 95% a riziko získání rotavirového průjmu v této době o zhruba 75%. Podle jedné rozsáhlé studie snižuje vakcinace proti rotavirům pravděpodobnost hospitalizace pro křeče u dětí do 5 let o 2/3.
Jediným podstatným nežádoucím účinkem rotavirových vakcín je tzv. intususcepce (akutní střevní příhoda); její riziko je po očkování je minimální (zhruba 1 epizoda na 50 tisíc očkovaných dětí). Prospěch vakcinace (prevence závažné rotavirové infekce) jednoznačně převyšuje toto nepatrné riziko.
Očkování by se mělo zahájit do 3 měsíců věku dítěte a poslední dávka podat nejpozději v 6 měsících. Starší děti se proti rotavirům neočkují.
Očkování proti rotavirům je doporučeno ve většině zemí světa a je pro všechny kojence doporučeno Světovou zdravotnickou organizací.
Poslední aktualizace textu 2.1.2026 (Daniel Dražan)
Před propuštěním z novorozeneckého oddělení prosíme o objednání první preventivní prohlídky e-mailem nebo prostřednictvím webu. První prohlídku provádíme v ordinaci kolem 2 dní po propuštění z porodnice. Při bezproblémovém průběhu je na další týden naplánována návštěva sestry doma. Další prohlídky již probíhají v ordinaci. Z každé preventivní prohlídky zasíláme e-mailem zprávu včetně termínu na další prohlídku. Při potřebě ošetření mimo naplánovaný termín nebo při potřebě změny termínu prosíme o objednání telefonicky nebo e-mailem.
Při preventivních prohlídkách se Vás budeme ptát, jak se miminku daří, jak se vyvíjí a jak ho krmíte. Jako nejlepší způsob výživy Vám budeme doporučovat kojení, pokud to bude možné. Nejčastější příčinou vážného poškození zdraví či úmrtí v dětském věku jsou úrazy. Všechny děti již od novorozeneckého věku musí být v autě vždy připoutané v autosedačce. Důležité je též polohování na záda během spánku a další opatření v prevence syndromu náhlého úmrtí kojence.
V novorozeneckém a kojeneckém věku je zvýšené riziko komplikací různých infekčních nemocí a tyto děti ještě není možné chránit očkování. Nejdůležitější strategií v prevenci některých infekčních nemocí je očkování těhotné ženy, a to proti černému kašli, chřipce, nemoci covid-19 a respiračnímu syncyciálnímu viru (RSV). Tato očkování jednak snižují riziko infekčních onemocnění včetně vážných komplikací pro těhotnou maminku a také snižují riziko pro dítě v jeho prvních několika měsících života, které jsou nejrizikovější. Podobně očkování doporučujeme pro všechny kontakty kojence v domácnosti, tedy především rodiče a sourozence. Očkování blízkých kontaktů je v prevenci nemoci kojence mnohem méně účinné než očkování ženy v těhotenství a nemůže ho tedy nahradit, nýbrž jen doplnit.
Podrobnější informace o očkování v těhotenství v angličtině jsou například na těchto webech:
Těhotná maminka by taky měla vědět, že je imunní proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím, většinou díky očkování v dětském věku a také proti plným neštovicím, většinou proděláním planých neštovic v dětství.
Pro děti, jejichž maminky nebyly v těhotenství očkované proti RSV je k dispozici alternativní a také vysoce účinná metoda – podání protilátek proti viru RSV co nejdříve po narození. Tato možnost má proti očkování jednu zásadní výhodu: od podzimu 2025 by měla být plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
První očkování se dává dětem ve 2 měsících věku a budeme mít dostatek času o tom více informovat při preventivních prohlídkách. Od 2 měsíců se děti očkují tzv. hexavakcínou (proti záškrtu, tetanu, černému kašli,dětské obrně, hepatitidě („žloutence“) B a bakterií, která se označuje Haemophilus influenzae B, která způsobuje závažné až život ohrožující infekce u malých dětí. Většina z těchto onemocnění (kromě černého kašle) jsou již u nás vzácné právě díky tomu, že jsou téměř všechny děti očkované. Všichni kojenci a malé děti by měli být očkováni proti pneumokokům, rotavirům a proti nepříliš častým, ale život ohrožujícím meningokokovým onemocněním.
Při potřebě bližšího vysvětlení je možné se zeptat osobně, telefonicky nebo e-mailem.
Vakcína proti lidským papillomavirům (HPV) má velký potenciál zachránit mnoho lidských životů. Jde o druhou vakcínu, která chrání proti zhoubnému onemocnění (očkování proti „žloutence“ typu B chrání před karcinomem jater způsobeným touto infekcí).
Lidský papillomavirus (HPV) je běžný virus, kterým může být v daném okamžiku infikováno až 10% obyvatel (v České republice tedy 1 milion lidí). Během svého života se HPV nakazí 80-100% pohlavně aktivních lidí. Riziko infekce mají ženy i muži praktikující jakýkoli druh pohlavní aktivity zahrnující kontakt s genitáliemi. Existuje mnoho typů HPV, některé z nich jsou zcela neškodné, jiné způsobují nemoci v genitální oblasti, jiné typy onemocnění kůže (např. běžné bradavice jsou též způsobeny lidskými papillomaviry). Mnoho lidí infikovaných HPV nemá žádné příznaky, to znamená, že mohou virus přenášet, aniž by o tom věděli. Ve většině případů se tělo samo i bez léčby viru zbaví. Pokud ne, infekce může přejít v přednádorové léze a rakovinu nebo genitální bradavice v závislosti na typu HPV. HPV způsobují tzv. genitální bradavice u obou pohlaví a různá maligní onemocnění, k nimž patří u žen karcinom děložního čípku, pochvy a zevního genitálu, u chlapců karcinom penisu a u obou pohlaví karcinomy konečníku a hlavy a krku.
Karcinom děložního čípku je závažné život-ohrožující onemocnění. Jen v České republice každoročně onemocní asi 800 žen a z nich 400 umírá. Celosvětově dochází k každoročně k asi 500 000 nových případů a 250 000 úmrtí. Tato nemoc je způsobena určitými typy lidských papillomavirů (HPV), které mohou způsobit změny buněk na povrchu čípku z normálních na prekancerosní leze (změny předcházející zhoubnému nádoru), které se mohou bez léčby změnit na karcinom (zhoubný nádor).
HPV viry se u mužů podílí na vzniku karcinomů konečníku, penisu a hlavy a krku (hltanu). Každoročně získá nádor sdružený s HPV v České republice několik set mužů (asi 1/2 počet než žen). Léčba těchto zhoubných nádorů (ozařování, chemoterapie = cytostatika a chirurgická) je velmi nepříjemná, může mít závažné komplikace a ne vždy je úspěšná.
Genitální bradavice, které vznikají na vnitřním i zevním genitálu, jsou způsobeny určitými typy HPV. Mohou bolet, svědit, krvácet a být nepříjemné. Z těchto bradavic nevzniká karcinom. Někdy jsou obtížně léčitelné. V literatuře se uvádí až 10-15% riziko celoživotního získání genitálních bradavic. Muži mají o něco vyšší výskyt genitálních bradavic než ženy.
Existují různé způsoby prevence pohlavně přenosných nemocí včetně HPV. Riziko se významně snižuje při trvale oboustranně monogamním partnerském vztahu. Používání kondomu partnerem snižuje riziko pohlavních chorob včetně HPV. Velmi důležitým způsobem prevence karcinomu děložního čípku je tzv. screening, to znamená záchyt změn na čípku ještě před prvními projevy onemocnění pravidelným vyšetřováním buněk odebraných z děložního čípku.
Proti HPV je též možné se chránit očkováním. Očkovací látky jsou vysoce účinné v prevenci onemocnění sdružených s HPV.
Kdo by se měl nechat naočkovat a v jakém věku
Měli by se očkovat všechny dívky a všichni chlapci. Očkovací látky jsou schváleny od věku 9 let, v České republice je očkování plně hrazeno z prostředků veřejného zdravotního pojištění od 11 let. Vakcíny jsou indikovány až do věku 26 let, ale s narůstajícím věkem benefit vakcinace klesá a po 15. narozeninách není hrazena z veřejného zdravotního pojištění.
Před očkováním není potřeba podstoupit gynekologické vyšetření. Případné nálezy na čípku nejsou kontraindikací vakcinace (vakcína ale nemůže zabránit dalšímu vývoji změn na čípku – nemá léčebný účinek).
Jakou očkovací látku zvolit
Používáme pouze očkovací látku Gardasil9, které chrání před 9 typy HPV. Těchto 9 typů způsobuje asi 90 % případů rakoviny děložního čípku a ostatních zhoubných onemocnění sdružených s HPV a více než 90 % genitálních bradavic.
Ve vyjímečných případech nabízíme očkovací látku Cervarix, která chrání před 2 typy viru způsobujícími asi 70 % případů rakoviny děložního čípku a ostatních zhoubných onemocnění sdružených s HPV, ale není účinná v prevenci genitálních bradavic.
Jaké je očkovací schéma
Při zahájení vakcinace do 14 let věku se používá 2-dávkové schéma, ve věku 15 let a více je už nutné využít 3-dávkové schéma. Pro ani jednu očkovací látku nebylo stanoveno další přeočkování.
Kdo by se neměl očkovat
Vakcíny nejsou určeny pro použití v těhotenství, i když nebyly zjištěny žádné nežádoucí účinky na plod (v průběhu klinických studií stovky očkovaných žen otěhotněly). Při otěhotnění během očkování se následující dávky podají až po ukončení gravidity. Při aplikaci vakcíny v těhotenství se nepředpokládají žádné nežádoucí účinky ani snížení účinnosti vakcinace.
Jaká jsou rizika a nevýhody vakcinace
Pravděpodobnost závažných nežádoucích účinků po vakcínách je extrémně nízká. Vakcíny nemohou způsobit infekci, protože neobsahují žádný genetický materiál a nejsou schopny pomnožení.
Cena 9-valentní vakcíny se pohybuje kolem 3500 Kč, 2-valentní vakcíny kolem 2000 Kč (ve věku 11-14 let jsou obě plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění).
Poslení aktualizace textu: 9.4.2023, Daniel Dražan
Bezpečnost HPV vakcín – mýty a fakta
Vytvořeno 11.9.2018 na základě článku
Paul A. Offit: The Overwhelming Safety of the HPV Vaccine, ze 7.9.2018
Do studií bezpečnosti HPV vakcín již byly investovány miliony dolarů. Během předlicenčních studií bylo 7 let sledováno asi 30 000 lidí. Postlicenčně bylo formálně studováno více než 1 milion lidí očkovaných HPV vakcínami na výskyt různých chronických bolestivých a únavových syndromů. Díky těmto studiím jsou HPV vakcíny pravděpodobně nejvíce studované ze všech moderních vakcín a prokazatelně nezpůsobují žádná chronická onemocnění ani jiné závažné stavy. (Původní text vznikl před pandemií covid-19; dnes již pravděpodobně budou nejvíce studované vakcíny proti nemoci covid-19).
HPV vakcíny jsou ale opředeny celou řadou pověr a mýtů, které se nezakládají na pravdě. Antivakcinační aktivisté bez důkazů přisuzují HPV vakcínám chronické bolestivé syndromy, chronickou únavu, náhlé úmrtí, různá autoimunitní onemocnění a také zvýšení rizikového sexuálního chování. Souvislost všech těchto stavů s HPV vakcínami byla jednoznačně vyloučena. Dalším onemocněním, které je dle nich způsobeno HPV vakcínami, je primární ovariální insuficience (selhání vaječníků). Jako všechna ostatní ani toto tvrzení nedává žádný smysl. Lidské papilomaviry neinfikují vaječníky. HPV L1 povrchový protein (který je hlavní součástí vakcín) se nepodobná proteinům vaječníkových buněk, což by mohlo vznik autoimunitního onemocnění alespoň teoreticky vysvětlovat. Nicméně i na toto téma byla provedena velká studie. Badatelé z Kaiser Permanente Northwest vyšetřily téměř 200 000 pacientek, mezi nimiž našli 120 s diagnózou primární ovariální insuficience. Studie neprokázala statisticky významné zvýšení rizika selhání vaječníků po HPV vakcínách (stejně tak jako neprokázala zvýšené riziko po jiných vakcínách používanách v adolescentním věku – Tdap proti tetanu-záškrtu-černému kašli, meningokokových či chřipkových vakcínách).
Podle posledních údajů CDC (Center pro kontrolu a prevenci nemocí) je v USA plně očkováno jen 53% dívek a 44% chlapců. 9-valentní vakcína (která se dnes již jako jediná v USA používá) může zabránit každoročně 29 000 případům rakoviny a 5 000 úmrtí. Vzhledem k nízké proočkovanosti je do budoucna odsouzeno každoročně k onemocnění 15 000 lidí, z nichž každoročně 5 000 zemře.
(V České republice se proočkovanost dívek pohybuje kolem 70 %, u chlapců kolem 50 %. I v České republice budou v budoucích letech každoročně umírat stovky lidí na preventabilní a tedy zbytečné onemocnění.)
“HPV vakcíny jsou bezpečné. Naopak HPV viry bezpečné nejsou. Pokud dramaticky nezvýšíme proočkovanost proti této běžné a devastující infekci, děti budou stále doplácet na naši ignoranci”.
Jde o běžnou nezávažnou vývojovou anomálii jazyka. Hřbet jazyka vytváří mnoho řas s hlubokými rýhami. V rýhách se mohou zachycovat zbytky stravy a tkáně. Následně mohou být příčinou podráždění, zánětu a zápachu z úst. K léčbě se doporučuje pečlivé čištění ústní vodou a měkkým zubním kartáčkem.
Blanokřídlí (Hymenoptera) jsou řádem hmyzu vyznačující se dvěma páry blanitých křídel. Náleží do ní mimo jiné vosy, včely a mravenci. Patří k nejrozšířenějším zástupcům hmyzí říše, jen v České republice se vyskytuje asi 7000 druhů. Při bodnutí žihadlem vpraví blanokřídlí hmyz do našeho těla jed.
Jed a jeho účinky
Jedy blanokřídlého hmyzu jsou směsí proteinů a vazoaktivních látek. (Vazoaktivní znamená ovlivňující cévy). Tyto jedy nejsou příliš silné. Většinou způsobí pouze místní bolest, zarudnutí a otok s následným svěděním a uzdravením. Některé osoby mají velkou místní reakci, při které se otok může rozšířit i na celou končetinu. Asi 0,4-0,8% dětí (1 z 125-250) má riziko akutní závažné až život ohrožující reakce (tzv. anafylaktické reakce) při alergii na jed blanokřídlého hmyzu. Při těchto závažných reakcích dochází i k úmrtím.
Léčba
U dětí s typickou místní reakcí stačí aplikace chladného obkladu a podle potřeby analgetika (léky proti bolesti) a antihistaminika (léky proti svědění). Děti s velkou místní reakcí se léčí tabletami s kortikosteroidy a měly by být vybaveny adrenalinovým perem pro případ celkové reakce a rodiče poučeni a proškoleni o jeho používání. Pacienti s celkovými projevy (kopřivka a otoky kůže, dýchací potíže, pokles krevního tlaku, porucha vědomí, …) musí být léčeni nitrosvalovým podáním adrenalinu. Kromě adrenalinu mohou potřebovat i další léčbu, např. antihistaminika a kortikosteroidy (tyto léky nikdy nenahrazují léčbu adrenalinem). Někteří pacienti potřebují infuzní léčbu (“kapačky” při poklesu krevního tlaku), kyslík nebo i zajištění dýchacích cest (při poruše dýchání).
Děti s místními reakcemi mohou být léčeny ambulantně. Děti již s generalizovanou kožní reakcí (kopřivka) musí být alespoň krátkou dobu sledovány ve zdravotnickém zařízení a po propuštění na ně musí dohlížet dospělý. Pokračují v léčbě kortikosteroidy a antihistaminiky, musí mít k dispozici adrenalinové pero a možnost dostat se rychle do zdravotnického zařízení. U těchto dětí je malé riziko systémové anafylaxe (tedy reakce postihující důležité systémy) po opakovaném žihadle. Děti s celkovými příznaky (dechovými, kardiovaskulárními) musí být na 24 hodin hospitalizované a měly by být vyšetřené alergologem a případně léčené imunoterapií. Ta snižuje riziko systémové anafylaxe po dalším žihadle z asi 30-60% na < 5%.
Přehřátí může způsobit různě závažná poškození lidského organismu. Děti jsou k poškození horkem, tedy přehřátí, vnímavější než dospělí. V poměru k tělesné hmotnosti mají větší povrch těla, vytvářejí více tepla na kilogram hmotnosti při tělesné aktivitě, méně se potí a také se potí až při vyšších teplotách než dospělí. Děti mají menší pocit žízně a při fyzické aktivitě nemusí pít dostatek tekutin k zabránění dehydrataci. V anglicky psané literatuře se popisují 3 kategorie poškození horkem: heat cramps (tedy křeče z horka), heat exhaustion (vyčerpání z horka) a heat stroke (úpal či úžeh). Příznaky těchto stavů se do určité míry prolínají. Křeče z horka jsou nejčastější a většinou k nim dochází při mírné dehydrataci (ztrátě tekutin) nebo ztrátě soli a většinou postihují svaly lýtka nebo stehna. Dostavují se ke konci fyzické aktivity, kdy jsou již svaly unaveny a zhoršuje se ztráta tekutin a vody. Léčbou je doplnění tekutin a jemné protahování. Po zlepšení je možný návrat k fyzické (sportovní) aktivitě. Jako heat syncope (synkopa z horka) se označuje omdlení po delší zátěži a léčí se podáním tekutin, ochlazením a polohou vleže na zádech. Heat edema (otok z horka) je mírný otok nohou a rukou při úvodním vystavení horku; mizí s aklimatizací. Heat tetany (tetanie z horka) jsou křeče způsobené nadměrným dýcháním, které je způsobené horkem. Léčbou je přesun do chladnějšího prostředí a zpomalení dechové frekvence. Pomáhá i dýchání do igelitového sáčku, kdy se zvýšením CO2 v krvi změní pH; toto by mělo být ale prováděno jen pod dohledem zdravotníka.
Heat exhaustion (vyčerpání z horka) je středně závažné onemocnění, při kterém dochází ke zvýšení jádrové teploty. Projevuje se bolestí hlavy, nevolností, zvracením, závratěmi, pocity na omdlení až omdlením, slabostí. Léčbou je přesun do chladnějšího prostředí, ochlazení těla ventilátorem, odstraněním nadměrného oblečení a umístěním ledu do třísel a podpaží. Důležitý je přísun dostatečného množství tekutin. Pokud nedojde k rychlému zlepšení nebo pacient nemůže nebo netoleruje přísun dostatečného množství tekutin, je nutný transport do zdravotnického zařízení k poskytnutí další péče.
Heat stroke (český překlad ve slovníku je úžeh nebo úpal) je těžké až život ohrožující poškození přehřátím. U sportovců k němu dochází při velkém úsilí a je u nich charakterizován nadměrným pocením, zatímco u starých a nemocných lidí k němu dochází pozvolněji a je charakterizován suchou a horkou kůží. Při tomto těžkém onemocnění dochází k poškození řady orgánů a tkání a může končit i úmrtím. Pacient potřebuje okamžitý transport do nemocnice k zajištění rychlého ochlazení a další podpůrné léčby.
Společným prvkem všech poškození teplem je dehydratace (nadměrná ztráta tekutin). Prevence dehydratace je tedy i prevencí poškození teplem. Žízeň není indikátorem řádné hydratace, protože k ní dochází až při ztrátách 2-3% tekutin. Sportovci by měli být řádně hydratováni již před zahájením sportovní aktivity a během aktivity by měli pít každých 20 minut (150 ml při hmotnosti 40 kg, 250 ml při hmotnosti 60 kg, 300-350 ml při hmotnosti >60 kg). Během sportovních aktivit (včetně tréninků, závodů) by sportovci měli mít volný přístup k chladné vodě. V horkých letních dnech by se tréninky i závody měly konat ráno nebo večer a ne během nejteplejších denních hodin. U sportovců může být výhodné zvážení před a po výkonu k určení potřebného množství tekutin k doplnění. Při ztrátě hmotnosti 1 kg by se mělo doplnit zhruba 1/2 litru tekutin.
Při sportovních aktivitách trvajících méně než 1 hodinu stačí k doplnění tekutin čistá voda, ale děti mohou pít lépe, pokud v těchto případech bude ochucena. Při aktivitách trvající déle než 1 hodinu je potřeba pít tekutiny obsahující i soli a cukry (tzv. “jonťáky”).
Jako Severova nemoc se označuje apofyzitida patní kosti. Apofyzitida znamená zánět při úponu svalových skupin z opakovaného takového přetížení a nejčastěji se objevuje ve věku rychlého růstu. Toto přetížení způsobuje mikrofraktury v místech vazivo-chrupavčitých úponů a s nimi sdružené zánětlivé změny. Severova nemoc je nejčastější příčinou bolesti paty u dětí. V léčbě se využívají nesteroidní protizánětlivé léky (např. ibuprofen), cvičení na protahování Achillovy šlachy, změkčující vložky do bot pod patu nebo vložky do bot podporující nožní klenbu). Odpočinek od fyzické aktivity zatěžující patu přináší úlevu. Severova nemoc má velmi příznivou prognosu s uzdravením během 2 měsíců.
Je jednou z nejčastějších příčin bolesti kolene, zejména u adolescentních dívek. Název vzniká z latinských slov patella, tedy čéška a femur, tedy stehenní kost. Onemocnění bývá označováno také jako syndrom bolesti předního kolene (z angl. anterior knee pain syndrome). Přesná příčina onemocnění není známá a je pravděpodobně multifaktoriální (tedy na vzniku onemocnění se podílí více různých faktorů).
Projevy nemoci
Nejčastějším příznakem je bolest pod nebo v blízkosti čéšky při pohybech způsobujících vysoké tlakové zatížení čéšky. Děti klasicky bolest pociťují při chůzi do nebo ze schodů, ale i při dřepech, běhu a jiných intenzivních fyzických aktivitách a také při dlouhém sezení s pokrčeným kolenem (tomu se říká “divaldení příznak” – angl. “theatre sign”). Nástupu bolestí většinou nepředchází žádný úraz; někdy pád na pokrčené koleno. Koleno se někdy může podlamovat, ale nemělo by být oteklé (otok kolene vyžaduje podrobnější vyšetření). Od bolesti často uleví natažení dolní končetiny.
Stanovení diagnózy
Diagnózu stanovuje lékař odebráním anamnézy (rozhovor s pacientem a rodiči) a fyzikálním vyšetřením (vyšetření kolen a celých dolních končetin). Někdy se provádí k vyloučení jiné diagnózy rentgenové vyšetření, jeho výsledek by měl být normální.
Léčba
Léčba syndromu patelofemorální bolesti je ve většině případů neoperační. Jejím základem je fyzioterapie (rehabilitace), v rámci níž se provádí posilování a protahování dolních končetin, posilování svalů středu těla (“core”) a kyčlí a cvičení zaměřená na rovnováhu a celkovou tělesnou pozici během dynamických aktivit. Někdy se používají ortézy a tejpování, i když jejich dlouhodobý léčebný vliv není jasný. Většina pacientů se spontánně uzdraví v průběhu let. Vzácně je potřeba artroskopické vyšetření kolena.
Projevuje se bolestí v oblasti pod kolenem u rostoucího dítěte. V tomto místě se upíná šlacha čéšky na hrbolek na holenní kosti (na obrázku č. 8). Onemocnění se objevuje v pozdním dětství a adolescenci, mezi 10 a 15 lety, u dívek asi o 2 roky dříve než u chlapců. Častěji se vyskytuje u chlapců a častější je u sportovců.
Onemocnění je nezávažné a u většiny pacientů se upraví s ukončením kostního vyzrávání. Bolest bývá v oblasti výběžku holeně (pod kolenem), který může být někdy i oteklý. Bolest bývá horší během fyzické aktivity, ale často přetrvává i v klidu. Diagnosu provádí lékař anamnézou (povídáním s pacientem), fyzikálním vyšetřením (prohlédnutím pacienta) a provedením rentgenového snímku (na kterém může být zcela normální nález).
Nemoc se léčí klidem, omezením fyzické aktivity, příležitostně může být třeba imobilizace kolene (ortéza) a cvičením (isometrické cviky a flexibilita). Kompletní zhojení může trvat 1-2 roky. Operační léčba je potřeba jen výjimečně při těžce a dloudobě probíhajícím onemocnění. Komlikace jsou vzácné.
Kloub zápěstí je omýván tzv. synoviální tekutinou, která se vytváří synoviální výstelkou a vyplňuje kloubní pouzdro. Defekt v kloubním pouzdře umožňuje únik této tekutiny do měkkých tkání v okolí kloubu. Tímto způsobem vzniká ganglion. Nejčastěji se vytváří na zadní straně zápěstí, ale může se objevit i v jiných místech, např. na přední straně zápěstí nebo na dlani. Ganglion není bolestivé. K určení diagnosy stačí klinické vyšetření (vyšetření lékařem). Rentgenové vyšetření není ve většině případů potřeba. Pro ujištění je možné provést vyšetření ultrazvukem (není nezbytné). U dětí do 10 let se ganglion v 80% ztratí spontánně během 1 roku. Léčba může být potřeba, pokud ganglion způsobuje potíže, bolí a u dětí starších 10 let. V tomto případě je léčba chirurgická, operačním odstraněním ganglia. Tato léčba je velmi úspěšná, i když někdy se může ganglion vrátit. Prostá aspirace (odsátí) tekutiny jehlou naopak není léčbou volby, protože je málo účinná, ganglion se často vrací a také je bolestivá.
Jedná se o kožní útvary způsobené viry (tzv. poxviry). Onemocnění se získává přímým kontaktem s jiným infikovaným dítětem nebo kontaktem s předmětem kontaminovaným poxvirem a na kůži dítěte se pak šíří tzv. autoinokulací (přenášejí se z jednoho místa kůže na jiné).
Nejčastěji bývají infikovány děti ve věku 2-6 let. Inkubační doba (od získání infekce k prvním projevům) se odhaduje na ≥2 týdny.
Moluska se nejčastěji objevují v místech kožních záhybů, v podpaží, na stehnech a v tříslech, na krku, v genitální oblasti, někdy i na obličeji a kolem očí, ale mohou být na jakémkoli místě kůže. Někdy může být na kůži jen jedno molluscum, většinou jsou ale mnohočetné, někdy i rozsáhlé. Děti s atopickou dermatitidou (ekzémem) mívají často velká množství molusek. V okolí molusek bývá někdy zánět kůže (zarudnutí). Pro diagnózu není potřeba žádné speciální vyšetření.
Moluska patří k tzv. samo-omezujícím onemocněním; tedy zahojí se sama a není je tedy vždy nutné léčit. Hojení ale trvá v průměru 6-9 měsíců, může trvat i roky a moluska se mohou šířit se na jiná místa kůže a na další děti. Děti s molusky by se neměly koupat s jinými dětmi a neměly by používat společné ručníky.
V léčbě molusek se uplatňuje lokální aplikace preparátu Molusk / Molutrex. Nanáší se po dobu 10 dní. Zhojení následně trvá 2-5 týdnů. Možné je i vyštípnutí pinzetou. Důležitá je následná dezinfekce ložisek, aby nedocházelo k jejich šíření. Kyretáž lžičkou se již nedoporučuje. Léčení mohou pomoci i betaglukany. V některých případech se daří zvládnout moluska alternativní léčbou místními i celkovými preparáty z hlívy ústřičné.
Juvenilní xantogranulom je dětské kožní onemocnění.
Projevuje se útvary na kůži (tzv. papuly nebo noduly) – kupolovité, žluté, růžové nebo oranžové, o velikosti od 5 mm do až 4 cm. Objevují se u dětí ve věku průměrně 2 let. Nejčastěji se vyskytují na kůži hlavy, obličeje a horního trupu. Počet xantogranulomů na kůži je od jednoho až po mnohočetné. Nodulární (uzlovitý) útvar se může objevit i na sliznici dutiny ústní.
Podobně mohou vypadat i jiná vzácná kožní onemocnění a jejich přesné odlišení se dá provést pouze histopatologicky (tedy vyšetřením vzorku útvaru v mikroskopu). Odběr vzorku na histopatologické vyšetření ale ve většině případů není nutné provádět.
Děti s xantogranulomy jsou téměř vždy jinak zdravé – onemocnění postihuje jen kůži. Asi ve 20% mají na kůži také tzv. “kávové” skvrny (café-au-lait).
Xantogranulomy mohou být i v oční tkáni a v tomto případě jsou závažnější, protože mohou způsobit různé další oční poruchy.
Juvenilní xantogranulomy není potřeba odstraňovat; mají příznivou prognózu spontánního vymizení po prvních několika letech; na kůži po nich mohou zůstat jen zbytkové pigmentace a atrofie (ztenčení kůže).
Impetigo je na celém světě nejčastější kožní infekcí. Je způsobeno bakteriemi, které se jmenují buď streptokoky nebo stafylokoky. Impetigo se může objevit na kůži obličeje, končetin, trupu, hráze. Nalezneme hnisavé puchýře se zarudlou spodinou a okolím. Impetigo může mít vzácně i závažné infekční komplikace. Léčba je vždy antibiotiky (jedná se o bakteriální infekci); v lehčích případech stačí v masti, v těžších případech se podávají celkově (v sirupu nebo tabletách).
Příčina tohoto onemocnění není známa a ve většině případů se objevuje u zdravých dětí. Projevy se mohou objevit na kterémkoli místě kůže; nejčastěji bývá postižena kůže rukou nebo nohou. Kožní léze může být přítomna měsíce i roky, ale většinou spontánně a úplně zmizí, v 50% během 2 let. Vymizení je možné urychlit podáváním silných kortikosteroidních preparátů, ale tato léčba většinou není nutná.
Na lidech parazitují 3 typy vší. Nejčastější je Veš hlavová či dětská. Velikost vši je asi 2-4 mm. Samičky vší žijí zhruba 1 měsíc a denně kladou 3-10 vajíček. Vajíčka (hnidy, velikost 0,5-1 mm), která jsou nalepená na vlasech, se vylíhnou za 1-2 týdny a další týden trvá dozrávání v dospělou veš. Po vylíhnutí zůstávají hnidy přilepené na vlasech už jen jako prázdné váčky. Čerstvě vylíhnuté larvy potřebují potravu do 24 hodin a dále každých několik dní. Živí se lidskou krví. Přenáší se z člověka na člověka, ale také prostřednictvím kontaminovaných předmětů, jakými jsou hřebeny, kartáče, ručníky apod. Hlavním projevem vší je svědění. Díky svědění a škrábání může dojít k bakteriální kožní infekci. Vši není možné vždy najít, ale hnidy bývají detekovatelné většinou v zátylku nebo v oblasti nad ušima. K léčení vší doporučujeme použít přípravek proti vším podle přibaleného návodu s opakováním použití 8 dní po 1. léčbě. Děti po prvním léčení mohou normálně do školky nebo školy. Současně by se měli léčit všichni členové domácnosti. Hnidy je možné odstranit hustým hřebínkem po namočení vlasů. Vyčesávání je také důležitým krokem. Ložní prádlo a oblečení by se mělo vyprat v co nejteplejší vodě; hřebeny a kartáče by se měly buď vyhodit nebo ošetřit pedikulocidním přípravkem (na zabíjení vši) a pečlivě umýt ve vařící vodě.
Pityriasis rosea je běžné nezávažné kožní onemocnění, jehož příčina není známa; uvažuje se o virovém původu. Vyrážka ale není nakažlivá. Nejčastěji se objevuje u dětí a mladých dospělých. Před nástupem vyrážky může být horečka, únava, bolest kloubů a bolest v krku; ale u dětí se většinou tyto příznaky nevyskytují. Před výsevem vyrážky se u některých pacientů objeví tzv. heraldická skvrna, která je větší než ostatní; měří 1-10 cm. Charakteristická vyrážka nastupuje o 5-10 dní později, většinou převážně na trupu a vysévá se několik dní. Vyrážka většinou nezpůsobuje žádné potíže; někdy může svědit. Ztrácí se během 2-12 týdnů. Po zhojení mohou být vidět pozánětlivé hypopigmenatce nebo hyperpigmentace (světlejší nebo tmavší skvrnky na kůži), které mizí během následujících týdnů až měsíců.
Diagnosu pityriasis rosea stanovuje lékař ve většině případů bez jakýchkoli laboratorních vyšetření.
Léčba u pacientů, kteří nemají subjektivní potíže, není potřeba. Při výrazném šupení kůže je možné použít emoliencia (mastné krémy změkčující kůži). Svědění se potlačuje preparáty obsahujícími mentol a kamfor nebo celkově podaným antihistaminikem, především na noc, kdy bývá svědění nejhorší. Případně se dá použít kortikosteroidní preparát. Trvání i intenzitu nemoci může snížit expozice slunečnímu svitu.
AD je nejčastějším chronickým kožním onemocněním dětského věku. Postihuje v Evropě 20% dětí, jen v České republice může AD trpět zhruba 250 tisíc lidí, kojenci a malé děti mají ekzém častěji než dospělí.
Ekzém patří spolu s alergickou rýmou a bronchiálním astmatem mezi tzv. atopické nemoci a přítomnost jednoho z nich u pacienta nebo jeho nejbližších příbuzných (rodičů či sourozenců) zvyšuje riziko ostatních, často se vyskytuje v rodinách s astmatem, alergickou rýmou a potravinovou alergií. Děti s AD mají zvýšené předpoklady k pozdějšímu rozvoji alergické rýmy a/nebo bronchiálního astmatu. Tomuto vývoji se říká „atopický pochod“.
Příčiny této nemoci nejsou ještě zcela prokázány, ale podílejí se na něm faktory genetické i faktory prostředí. AD je komplexní genetická porucha, jejíž výsledkem je narušení kožního krytu a porucha kožního imunitního systému s přehnanou imunitní reakcí na alergeny prostředí a mikroorganismy, která vede ke chronickému zánětu kůže.
Projevy
AD typicky (v 50%) začíná v kojeneckém věku, u dalších 30% pacientů se projeví mezi 1 a 5 lety. Hlavními projevy jsou intenzivní svědění kůže, které bývá horší v noci, způsobuje škrábání a tím se kůže poškodí a dochází k typickým kožním projevům. Svědění a škrabání mohou být zhoršeny některými potravinami, vzdušnými alergeny, bakteriální infekcí, snížením vlhkosti vzduchu, nadměrným pocením a dráždivými podněty (vlna, syntetická vlákna, mýdla, detergenty). Ekzematická kůže bývá červená, oteklá, svědivá, suchá, šupinatá, tvrdá a ztluštělá nebo mokvající a strupatá.
Laboratorní vyšetření
Lékař většinou dokáže stanovit diagnosu bez laboratorních vyšetření. Je možné provést krevní testy, které mohou zvýšit pravděpodobnost správné diagnosy, nálezy ale nejsou specifické pro ekzém, mohou být stejné u jiných alergií i jiných nemocí. Na základě podezření je možné vyšetřit specifické protilátky proti různým potravinovým nebo vzdušným alergenům, pozitivní výsledek ale ne vždy znamená alergii na daný alergen a proto jejich eliminace ne vždy zlepší klinický stav.
Léčba
Ekzém se léčí několika různými způsoby. Jako emoliencia se označují preparáty, které zajišťují dostatečnou hydrataci kůže. Základem léčby jsou místní protizánětlivé léky. Důležitou součástí léčby je snaha o identifikaci a eliminaci spouštěcích faktorů. Celková léčba se používá výjimečně při velmi těžkém ekzému.
Hydratace kůže
Pacienti s AD mají zhoršenou funkci kožní bariéry díky sníženému obsahu tukových látek, kůže pacientů s AD je abnormálně suchá. Na trhu je velké množství emoliencií různé konzistence (oleje do koupele, masti, krémy, mléka). O druhu emoliencia je vhodné poradit se s lékařem, v naší ordinaci používáme nejčastěji preparáty Excipial mléka, Linola mast, případně olej do koupele, Lipobase, Uriage. Exsituje celá řada dalších volně prodejných i na recept předepsaných léčiv. Dobrý efekt mají i koupele ve studeném černém čaji nebo ovesné koupele.
Místní kortikosteroidy
Místní kortikosteroidy jsou základem protizánětlivé léčby akutního vzplanutí AD. Pacient by měl vždy být správně poučen o způsobu podávání těchto léků k minimalizaci výskytu možných nežádoucích účinků. I ve skupině kortikosteroidů existuje velké množství preparátů s obsahem různé účinné látky a různé konzistence, podle použité látky, konzistence a koncentrace látky mají léky různý stupeň účinnosti a též potenciál nežádoucích účinků. Velmi silné kortikosteroidy by se neměly používat na obličej a na končetiny a trup by se měly dávat jen na kratší dobu. Léčba kortikosteroidy by se měla vždy vysazovat postupně s cílem eliminace opětovaného zhoršení projevů nemoci, po dosažení zlepšení se vždy ještě podává méně účinný preparát nebo se prodlužuje dávkovací interval, dlouhodobé podávání slabších preparátů 2x týdně může bránit novým projevům na místech s vysokou tendencí k ekzému.
Nežádoucí projevy topických kortikosteroidů je možné rozdělit na místní a celkové. Místní reakce zahrnují např.: kožní atrofii (ztenčení kůže). Celkové nežádoucí reakce jsou závislé na síle kortikosteroidu, místě aplikace, konzistenci léku, povrchu těla, na který se lék aplikuje a délce používání.
Existují další léky, které pacientovi lékař může doporučit (předepsat). Mezi ně patří tzv. místní imunosupresivní léky (Elidel, Protopic – tyto léky atrofii kůže nezpůsobují), dehtové preparáty, antihistaminika (např. Dithiaden, který má protisvědivý i celkově tlumivý účinek). Celkově podávané kortikosteroidy se používají výjimečně. Častou komplikací ekzémů jsou různé kožní infekce, které se v případě bakterií léčí místními nebo celkovými antibiotiky. Možností léčby je při těžkém nálezu biologická léčba.
Eliminace spouštěcích faktorů
Identifikace a eliminace spouštěcích faktorů je velmi důležitá v době akutního vzplanutí i dlouhodobě jako jejich prevence.
Dráždivé látky
Běžnými vyvolávajícími faktory jsou mýdla nebo detergenty, chemikálie, kouř, dráždivé škrabavé oblečení, extrémy vlhkosti a teploty. Dítě s ekzémem by se nemělo mýt mýdlem nebo by se měla používat pouze mýdla s minimálním odmašťovacím účinkem a neutrálním pH a velmi omezeně pouze na špinavá místa (ruce, nohy, obličej, genitál, u adolescentů a dospělých podpaží a třísla). O konkrétním výrobku je nejlepší se poradit v lékárně.
Nové oblečení by mělo být před prvním použitím vždy vypráno k snížení hladiny chemických látek. Zbytkový detergent po praní může též dráždit, používání tekutého pracího prostředku a 2 cykly máchání pomáhají k odstranění tohoto zbytkového detergentu.
Dítě s ekzémem by nemělo být vystaveno pasivnímu kouření (to platí i pro zdravé děti) a mělo by se vyhýbat extrémům teploty a vlhkosti prostředí. Optimálním prostředím je konstantní teplota (20-24) a vlhkost vzduchu (45-55%), v zimě je možno použít zvlhčování vzduchu.
Hygiena
Koupání některým dětem nevadí, jiným může ekzém zhoršit. Každodenní koupele nejsou povinností, dítě se může koupat dle tolerance každý den nebo i jen 2x týdně. Může stačit jen sprcha a voda má být vždy vlažná. Někdy může lékař předepsat olej do koupele, v tomto případě je potřeba dávat pozor na uklouznutí ve vaně. Nikdy by se neměly používat pěny na koupání (bubliny). Po koupeli by se dítě mělo osušit měkkým ručníkem, ne třením, jen přikládáním a hned po osušení namazat emolienciem (mastný krém nebo mast, který předepíše lékař nebo je lze volně koupit v lékárně). Jiné krémy a masti předepsané lékařem (většinou kortikosteroidy) se mají mazat též hned po koupeli a na ně je ještě možné namazat emoliencium.
Děti s ekzémem by měly mít krátké a čisté nehty.
Sport
Dítěti s ekzémem by měla být umožněna normální fyzická aktivita. Některé sporty mohou být výhodnější, např. plavání je lepší než sporty i intenzivním pocením, fyzickým kontaktem a těžkou výstrojí (hned po plavání by měla být sprcha k odstranění chlorované vody a promazání).
Při opalování je třeba používat opalovací prostředky k prevenci spálení.
Ekzém a potraviny
Potravinové alergeny se mohou podílet na vzniku nebo zhoršení ekzému. Podíl potravinové alergie na vzniku ekzému je častější u mladších dětí (kojenců do 1 roku) a při těžším ekzému. Asi 40% kojenců a malých dětí se středně těžkou a těžkou AD mají potravinovou alergii. Odstranění alergenů ze stravy může vést ke zlepšení ekzému, ale jejich úplná eliminace může být obtížná, protože nejčastější potravinové alergeny (vajíčka, mléko, pšenice, sója, lískové ořechy, některé druhy zeleniny, luštěniny) bývají součástí mnoha jídel. Vliv potravin na ekzém nejlépe zjistí pozorováním sami rodiče. Lékař pak může podezření ověřit kožními testy nebo vyšetřením protilátek proti jednotlivým alergenům z krve. Negativní výsledek vyšetření prakticky vylučuje alergii na danou potravinu, pozitivní výsledek ještě neznamená alergii a měl by být potvrzen kontrolovanou dietní expozicí a eliminací. Omezení některých vyvolávajících nebo podezřelých potravin by mělo být vždy konzultováno s lékařem, nadměrná dietní opatření mohou vést k poruchám výživy. Rozsáhlá dietní opatření jsou potřebná jen vzácně, i při mnohočetné pozitivitě specifických protilátek nebo kožních testů většina pacientů skutečně reaguje na méně než 3 potraviny.
Uvádí se, že kojení má ochranný vliv proti alergickým nemocem. Co nejdelší kojení je i z jiných důvodů nejlepší pro zdravotní stav kojeného dítěte i kojící matky.
Inhalační (vzdušné) alergeny
U starších dětí může být ekzém zhoršen expozicí alergenům z ovzduší, jako jsou plísně, domácí zvířata (kočka, pes), roztoči, pyly trav a stromů. Při podezření na tyto alergie je též možné provést kožní testy nebo vyšetření protilátek z krve. Při alergii na roztoče může pomoci výměna polštáře a matrací, praní ložního prádla včetně dek a polštářů každý týden v horké vodě, odstranění koberců a snížení vlhkosti vzduchu. Někdy může být vhodné omezení kontaktu s domácími zvířaty (psi, kočky).
Psychické faktory se mohou též na ekzému podílet, eliminace stresových faktorů může průběh zlepšit.
Léčba by měla být řízena lékařem. Při zhoršení vyrážky, rozšíření nebo hnisání je vhodné vždy kontaktovat lékaře.
Prognosa
AD bývá nejtěžší u malých dětí, s věkem má tendenci ke zlepšování, s delšími remisemi (klidnými obdobími) mezi exacerbacemi (akutními vzplanutími). Zhruba 50% pacientů se uzdraví do 5 let věku. V dospělosti se může vrátit ekzém s projevy na rukou. Prognosticky nepříznivými faktory jsou těžší průběh, současná alergická rýma a/nebo astma a přítomnost AD u nejbližších příbuzných.
Prevence
Kojení nebo hypoalergenní formule mohou být přínosem, při identifikaci potravinového alergenu je vhodná jeho eliminace ze stravy matky. Léky označované jako probiotika mohou snížit výskyt a závažnost AD. V prevenci AD se uplatňují podobné principy identifikace a eliminace spouštěcích faktorů jako v léčbě.
Jedním z nejčastějších onemocnění dětského věku jsou záněty středního ucha. Tyto záněty většinou nejsou příliš závažné, ale jsou pro děti nepříjemné a někdy mohou být sdruženy s akutními či dlouhodobými komplikacemi, např. poruchou sluchu. Toto onemocnění často vyžaduje jen tzv. symptomatickou léčbu na ztlumení bolesti, nezřídka je ale třeba i antibiotická léčba, zejména u kojenců a při těžším průběhu infekce.
Po prodělaném zánětu ve středouší často zůstává tekutina, tzv. výpotek, který nemusí dělat žádné potíže, ale také může být příčinou poruchy sluchu a zvyšuje vnímavost dítěte k dalším epizodám zánětu středního ucha.
Většina zánětů středního ucha nevyžaduje žádný zákrok prováděný na bubínku. V některých situacích, zejména při opakovaných zánětech středního ucha nebo při dlouhotrvajícím výpotku mohou být zákroky na bubínku potřebné.
Myringotomie znamená proříznutí bubínku. Tento zákrok, prováděný ORL specialisty bývá u nás často označován jako „paracentéza“. Tympanostomické trubičky (u nás se jim někdy říká ventilační trubičky nebo stipuly) jsou kovové trubičky, které se zavedou do proříznutého otvoru v bubínku a umožňují tak dlouhodobou komunikaci mezi středním a zevním uchem přes bubínek.
(Na obrázku je vidět bubínek, ve kterém je zavedena tympanostomická trubička).
Zavedení trubiček by se mělo zvažovat při opakovaných zánětech středního ucha. Tato procedura je velmi účinná v snížení frekvence epizod zánětů středního ucha a zlepšuje kvalitu života dítěte. Rozhodování pro zavedení trubiček může být ovlivněno mnoha faktory, např. intenzitou či závažností epizod zánětů, věkem a vývojem dítěte, nežádoucími reakcemi na antibiotika, přidruženými onemocněními i přáním rodičů. Možnost tohoto výkonu by měla být s rodiči diskutována, když dítě prodělá 3-4 epizody zánětu středního ucha léčené antibiotiky v průběhu 6 měsíců nebo 5-6 takových epizod v průběhu 1 roku.
Zavedení trubiček může být též indikováno při dlouhodobé přítomnosti výpotku (tekutiny) ve středouší. Operační zákrok by se měl zvažovat, pokud jednostranný výpotek přetrvává déle než 3-6 měsíců, při oboustranném výpotku a/nebo poruše sluchu někdy i dříve. Prostá myringotomie (rozříznutí bubínku a vyčištění středouší) je někdy účinná, ale bubínek se často zhojí dříve (během 48 hodin), než se znormalizuje sliznice ve středouší a výpotek se vytváří znovu.
Výhody zavedených trubiček:
Umožňují ventilaci středouší po celou dobu jejich funkčnosti. Trubička vydrží zavedená v bubínku v průměru 12 měsíců.
Téměř vždy obnoví normální sluch. Funkčnost trubičky může být negativně ovlivněna jejím ucpáním nebo spontánním vypuzením z bubínku.
Účinné v léčbě středoušního výpotku. Zavedení trubičky u dětí se středoušním výpotkem nebo opakovanými záněty středního ucha zlepšuje kvalitu života dítěte.
Péče o dítě se zavedenými tympanostomickými trubičkami
Možné problémy
Většina děti s trubičkami nemá žádné problémy. Nicméně mohou se objevit následující: a) Trubičky vypadnou příliš brzy nebo naopak zůstanou příliš dlouho (v 5%). b) Infekce. c) Chronická perforace (proděravění) bubínku (1-5%). d) Jakékoli podráždění bubínku může způsobit zjizvení (označuje se jako myringoskleróza nebo tympanoskleróza) bubínku. Toto zjizvení většině dětí vůbec nevadí a nezpůsobuje poruchu sluchu.
Všeobecně se doporučuje, aby byly trubičky zavedeny na dobu 8-12 měsíců (v některých případech to může být déle). Trubičky z ucha samy vypadnou ve více než 90% případů. Odstranění trubičky po někokolika málo měsících nemá žýdný smysl, pokud k tomu není speciální důvod. Pokud nevypadnou během několika let nebo pokud způsobují infekci, mohou být odstraněny, což u většiny dětí vyžaduje celkovou anestezii.
Často bývá doporučováno vyhýbání se vodě nebo zátky do uší. Mnoha studiemi bylo prokázáno, že tato opatření nemají u malých dětí význam. Děti se mohou koupat, sprchovat i plavat. Riziko infekce může být zvýšeno při potápění do větší hloubky nebo při plavání ve špinavější vodě. Děti by měly být kontrolovány 1x za 3-6 měsíců. Někdy se může stát, že se trubičky ucpou, zablokují. Nemusí to způsobovat žádné potíže a v tom případě není potřeba žádný zákrok. Pokud ucpání trubičky potíže způsobuje, řeší se to kapkami do uší. Výměna trubiček je potřeba vzácně. (I když u nás se z ne zcela jasných důvodů provádí velmi často).
Poslední aktualizace textu 20.4.2018, Daniel Dražan
Název anglicky: Congenital nasolacrimal duct obstruction (CNLDO), dacryostenosis
Dakryostenóza znamená nedostatečnou průchodnost slzného kanálku, kterým jsou odváděny slzy z povrchu oka do dutiny nosní.
Jedná se o nejčastější poruchu slzného systému, která se vyskytuje až u 20% novorozenců. Její projevy se mohou objevit již při narození nebo později s rozvojem tvorby slz. V postiženém oku je větší množství slz, které přetékají na víčko a tvář. V oku se též objevuje hlenovitý materiál produkovaný v slzném vaku. Pod okem může vlivem podráždění přetékajícími slzami a mnutím dojít k zarudnutí a maceraci (rozmočení) kůže. Intenzita a trvalost příznaků je závislá na stupni zúžení kanálku. Při mírnějším zúžení může k potížím docházet jen v průběhu větší tvorby slz (chlad, vítr, sluneční svit) nebo při zhoršení zúžení kanálku otokem (při nachlazení, rýmě).
Kojenci s některými syndromy mají vyšší riziko dakryostenózy (ale většina případů dakryostenózy je u jinak zcela zdravých kojenců).
Komplikacemi jsou infekce a zánět slzného váčku (dakryocystitida), zánět okolní tkáně (pericystitida) a vzácně periorbitální celulitida (zánět tkáně v okolí očnice).
Základem léčby nekomplikovaného zúžení slzného kanálku je “nazolakrimální” masáž, většinou 2-3x denně a současné aplikování kapek s antiseptickým účinkem. Při hlenohnisavé sekreci se k léčbě infekce používají antibiotické kapky. Na rozmočenou kůži očního víčka se používají oční masti (např. Ophtalmo-Septonex mast). Většina případů dakryostenózy se spontánně zahojí; v 96% do 1 roku věku. Pokud se do 1 roku nezahojí, rozšiřuje se sondičkou v místní anestezii (provádí se na očním). Tato léčba je úspěšná asi v 80%.
Komplikace se léčí celkově podanými antibiotiky a zúžení je v těchto případech potřeba chirurgicky vyřešit.
Bolesti hlavy jsou běžným problémem dětského a dorostového věku. Bolest hlavy můžeme rozdělit na primární a sekundární. Primární znamená, že bolest hlavy je základním znakem onemocnění. Nejčastějšími příčinami primární bolesti hlavy u dětí jsou migréna a tenzní bolesti hlavy. Při sekundárních bolestech je příčinou jiné onemocnění. Příčin bolestí hlavy může být mnoho, k častým patří např. úrazy hlavy nebo záněty vedlejších nosních dutin.
Migréna je charakterizována epizodami středně silných až silných bolestí hlavy, která bývá často sdružena s nevolností, zvracením, světloplachostí a “zvukoplachostí”. Někdy může při migréně bolesti předcházet tzv. aura (nejčastěji zraková), což jsou určité zrakové vjemy před rozvojem bolesti hlavy.
Až 75% dětí má do svých 15 let někdy bolesti hlavy. Na migrénu trpí kolem 10% dětí ve věku 5-15 let a až 28% starších adolescentů nad 15 let. Migréna je jednou z nejčastějších dětských nemocí. Migrény mohou mít negativní dopad na život dítěte, způsobovat absence ve škole a omezení domácích a sociálních aktivit.
Migréna má více typů, které je možné klasifikovat podle přesných mezinárodních klasifikačních kritérií. Diagnosu migrény případně jinou příčinu bolesti stanoví lékař ve většině případů odebráním anamnézy (rozhovoru s pacientem, rodičem) a fyzikálním a neurologickým vyšetřením (tedy prohlédnutím pacienta). Méně často je zapotřebí zobrazení mozku k vyloučení jiného onemocnění. V těchto případech je zobrazením volby magnetická rezonance (MRI), která je v srovnání s CT citlivější (přesněji zobrazuje) a nevystavuje dítě radiačnímu záření.
Léčba
Sekundární bolesti hlavy se léčí odstraněním příčiny.
Léčba migrény a tenzních bolestí je podobná a je možné ji rozdělit na několik složek:
1)
akutní léčba při epizodě bolesti: co nejdříve lék proti bolesti (nejčastěji ibuprofen, ale lékař může doporučit i jiné léky), hodně tekutin a odpočinek.
2)
chronická či profylaktická léčba: při příliš častých nebo zatěžujících bolestech se každodenně podávají léky, které doporučí lékař a které by měly snížit frekvenci i intenzitu bolestí.
3)
režimová opatření: Zavedení deníku se zapisováním epizod bolesti se všemi okolnostmi (den, čas, trvání, za jaké situace). Pravidelný režim, racionální strava bez vynechávání jídel, dostatek tekutin, pravidelné pohybové aktivity, pravidelný a dostatečný spánek (8-9 hodin denně), omezení sledování obrazovek.
Varikokélu (varixy šourku) vytváří rozšířené a stočené žíly v semenném provazci odvádějící krev z varlete a nadvarlete. Varikokéla může vzniknout kdykoliv během života, ale nejčastěji se vyvíjí v pubertě. Častěji se vyskytuje na levé straně. Zpomalení krevního průtoku v žilách může vést k poruše plodnosti.
Klinicky se projevuje hmatnými žilními varixy v šourku. Dospívající chlapci si zpravidla nestěžují na žádné potíže, výjimečně může varikokéla působit dikomfort v oblasti šourku. Podle velikosti varikokély během vyšetření se rozlišuje na 3 stupně. Chlapci s varikokélou 3. stupně mají nejvyšší riziko zastavení růstu varlete. Růst varlete by měl být dokumentován (orchidometrem nebo ultrazvukem). Pří významném snížení velikosti levého varlete (proti pravému) lze předpokládat poruchu spermatogeneze (vývoje spermií).
K diagnostice je důležité využití ultrazvuku.
Léčbou je laparoskopické operační řešení. Terapie je řízena urologem.
Záchyt a adekvátní léčba varikokély má tedy nejen vliv kosmetický, ale má i vliv na budoucí fertilitu chlapce.
V překladu do českého jazyka znamená vesikoureterální reflux zpětný tok moče z močového měchýře do močovodu, ledvinné pánvičky a do ledviny místo pouze jednosměrného toku opačným směrem. Tato porucha je způsobena anomálií v místě napojení močovodu na močový měchýř, při které se ztrácí funkce chlopenního mechanismu pro zpětný tok. Většina refluxů je vrozena, často se vyskytuje u více členů rodiny a je přítomen u asi 1% dětí.
Reflux zvyšuje náchylnost dítěte k infekci ledviny (pyelonefritis) transportem bakterií z močového měchýře do horních močových cest. Zánětlivou reakcí při infekci může dojít k poškození (jizvení) ledviny. Tento stav se označuje jako refluxní nefropatie (nefros = ledvina, patie = onemocnění). Při výrazném jizvení ledviny se zhoršuje její funkce. Může dojít k vzestupu krevního tlaku a nedostatečnosti či selhání ledvin, zhoršení růstu dítěte. Těmto problémům je možno předcházet včasnou diagnosou vesikoureterálního refluxu a prevencí dalších infekcí ledvin.
Podle rentgenologického nálezu je možné reflux klasifikovat na stupně od I do V:
Čím vyšší stupeň refluxu, tím je vyšší pravděpodobnost poškození ledviny.
Reflux je též možné rozdělit na primární a sekundární. Primární reflux je výsledkem anatomické deformity napojení močovodu na močový měchýř. Sekundární reflux vzniká v důsledku jiných onemocnění, např. poškozením míchy (vrozenou vadou nebo úrazem). K refluxu mohou být též přidruženy jiné vady močových cest.
Většina refluxů je zjištěna při vyšetřování infekcí močových cest (větší část u dívek), část je zjištěna ještě během těhotenství nebo po porodu ultrazvukovým vyšetřením plodu nebo novorozence (v tomto případě častěji u chlapců).
Vyšetření, kterým se reflux zjistí, se jmenuje mikční cystouretrografie (MCUG), tedy rentgenologické zobrazení močového měchýře a močové trubice po jejich naplnění rentgenkontrastní látkou cévkou umístěnou v močovém měchýři. Na obrazovce vyšetřující lékař pozoruje močové cesty při jejich plnění rentgen-kontrastní látkou a během močení. Alternativní metodou je tzv. radionuklidový cystogram, při kterém se využívá místo rentgenkontrastní látky radionuklid, toto vyšetření se ale v České republice příliš nevyužívá. Cystografie může být pro dítě nepříjemným a stresujícím zážitkem, proto se často zejména u malých dětí před vyšetřením podávají léky, které tlumí centrální nervovou soustavu, uklidňují až uspávají a způsobují, že si děti vyšetření nepamatují.
Po zjištění refluxu se ještě vyšetřují ledviny ke stanovení a dalšímu sledování rozsahu jejich poškození ultrazvukem a scintigrafií (zobrazením ledvin po nitrožilním podání radionuklidové látky). Též je třeba hledat možné příčiny refluxu či přidružené vady, sleduje se růst dítěte a krevní tlak. Vyšetření (včetně zobrazovacích metod – MCUG, ultrazvuk a scintigrafie) se v určitých intervalech opakují ke sledování účinku léčby, resp. spontánního odeznění refluxu a stavu ledvin.
Riziko poškození ledvin se zvyšuje se stupněm refluxu. S věkem se reflux často zlepšuje až zcela vymizí. Pravděpodobnost spontánního vymizení je závislá na stupni, straně (jednostranný nebo oboustranný) a věku, při kterém se zjistil. Nižší stupně, jednostranný reflux a reflux zachycený v nižším věku mají vyšší pravděpodobnost spontánní úpravy.
Procentuální pravděpodobnost přetrvávání refluxu v závislosti na stupni, jedno- nebo oboustrannosti a době od prvního záchytu
Osy x: roky od prvního záchytu, osy y: pravděpodobnost přetrvávání refluxu
A: závislost na stupni refluxu pro stupně I (jedno i oboustranný), II (jednostranný i oboustranný), IV jednostranný a IV oboustranný
B: stupeň III v závislosti na jedno- nebo oboustrannosti a věku prvního záchytu
Cílem léčby je prevence infekcí ledvin, poškození ledvin a dalších komplikací. Konzervativní léčba spočívá v dlouhodobém podávání malé dávky antibiotika s očekáváním spontánního vymizení refluxu v průběhu několika let. V některých případech je indikována operační léčba, při které se upravuje ústí močovodu do močového měchýře, cestou endoskopickou (malý zákrok přes močovou trubici) nebo otevřenou operací. O způsobu léčby rozhoduje více faktorů (stupeň refluxu, jedno- nebo oboustrannost, stupeň poškození ledviny, věk, účinnost konzervativní léčby, přání pacienta, resp. jeho rodičů).
Ureterokéla
Ureterokéla je vrozená vada močových cest a znamená výhřez sliznice močovodu do močového měchýře. Konečná část močovodu je rozšířena, ale samotné ústí močovodu do močového měchýře je zúžené a brání odtoku moče z močovodu do močového měchýře. Ureterokéla je mnohem častější u dívek než u chlapců. Většina ureterokél je zjištěna ultrazvukovým vyšetřením během těhotenství. Dříve nezjištěná ureterokéla se může u dítěte zjistit až při vyšetřování infekce močových cest (také ultrazvukem). U dívek je při ureterokéle téměř vždy zdvojen močovod, zatímco u chlapců je močovod zdvojen pouze v ½ případů. Ve druhém močovodu na stejné straně může být tzv. vesikoureterální reflux.
Při nálezu ureterokély je potřeba provést několik zobrazovacích vyšetření. Ultrazvukové vyšetření ledvin a močového měchýře ukáže ureterokélu, případně rozšíření a/nebo zdvojení močovodů. Mikční cystouretrografie (rentgenové vyšetření provedené po naplnění močového měchýře kontrastní látkou) ukazuje také ureterokélu a event. reflux (zpětný tok) moče z močového měchýře do močovodu, případně do ledvin. Scintigrafie (zobrazení ledvin po nitrožilním podání radionuklidové látky) ukazuje stupeň postižení ledviny.
Většina (kromě malých, které nijak nepoškozují funkci) ureterokél vyžaduje operační léčbu. Způsob operace závisí na více faktorech: velikost ureterokély, přítomnost zdvojeného močovodu, přítomnost vesikureterálního reflexu, poškození funkce ledvin.
Hydrokéla (nebo česky vodní kýla) je způsobena nahromaděním tekutiny v obalech varlete. Vyskytuje se u 1-2% novorozenců. Hydrokéla novorozenců se ve většině případů spontánně upraví do 1 roku věku. Hydrokéla přetrvávající do batolecího věku je většinou komunikující (tekutina se pohybuje mezi dutinou břišní a obaly varlete), bývá ráno malá a zvětšuje se během dne.U starších chlapců může být hydrokéla důsledkem různých patologických procesů v šourku. Dlouhodobým rizikem komunikující hydrokély je vývoj tříslené kýly. Diagnosu hydrokély stanoví lékař většinou jen vyšetřením dítěte, bez potřeby speciálních zobrazovacích nebo laboratorních metod.Většina vrozených hydrokél se během prvního roku života upraví bez léčby, i když v některých případech je potřeba operační řešení již v kojeneckém věku. Hydrokély přetrvávající do 1-1,5 roku věku dítěte mají malou pravděpodobnost spontánní úpravy a řeší se operačně.
Renální ageneze znamená, že chybí ledvina, protože selhal její vývoj. Jednostranná ageneze ledviny není vzácná; dochází k ní u 1 ze 450 – 1000 narozených dětí. Většinou se zjistí náhodou při ultrazvukovém vyšetření již u plodu nebo při ultrazvukovém vyšetření prováděném běžně na novorozeckém oddělení nebo náhodně během dalšího života. Někdy může být sdružena s jinými anomáliemi a zjistí se na základě jejich vyšetřování. Při zjištění chybění jedné ledviny ultrazvukem se nález ověřuje ještě další zobrazovací metodou, většinou scintigrafií, protože ledvina může být “schována” v břiše na neobvyklém místě. Kontaktní sporty nejsou dětem s jednou ledvinou doporučované, ale jednotné doporučení neexistuje. Argumentem proti omezování sportovních aktivit je fakt, že máme další solitární orgány (játra, slezina, mozek) a neomezujeme se kvůli nim ve sportovních aktivitách; navíc ztráta ledviny při sportovních poraněních je velmi vzácná. Argumentem pro omezení kontaktních sportů je fakt, že zdravá ledvina je kompenzačně zvětšená a není tak dobře chráněna žebry a že její vážné poranění by mohlo mít závažné trvalé následky. Americká akademie pediatrie doporučuje “individuální posouzení kolizních a kontaktních sportů”. Osobně se přikláním proti omezovaní sportovních aktivit. Všechny sporty by se měly i u zcela zdravých jedinců provozovat takovým způsobem, aby při nich nedocházelo k závažným poraněním.
Nachlazení je virová infekce nosu a hrdla (horních cest dýchacích), kterou způsobuje mnoho různých virů. Většina zdravých dětí prodělá nejméně 6 nachlazení za rok. Viry se šíří vdechnutím kapének, které šíří jiní lidé kašlem nebo kýcháním. Též je možné se nakazit dotekem povrchu, na který nachlazená osoba kašlala nebo kýchala, např. ruky nebo kapesníku. Nachlazení není způsobeno chladným vzduchem nebo průvanem. Nachlazení nelze léčit a je velmi obtížné se mu bránit.
Jaké jsou příznaky nachlazení
Nejčastějšími příznaky jsou horečka trvající 1-3 dny, rýma nebo ucpaný nos, bolest v krku, kašel, červené nebo vodnaté oči a chrapot. Dítě též může být neklidné nebo dráždivé. Může mít menší chuť k jídlu a nižší aktivitu. Nachlazení obyčejně trvá 1-2 týdny.
Během nemoci je důležité sledovat možný vývoj komplikací, jako jsou jiné infekce. Nachlazení se může u dětí komplikovat zánětem středního ucha, zánětem spojivek (žlutá sekrece z očí), zánětem vedlejších nosních dutin nebo může dojít k potížím s dýcháním.
Léčba
Většinu nachlazení lze zvládnout bez návštěvy lékaře.
léky jako je paracetamol (Paralen, Panadol) nebo ibuprofen (Ibalgin, Brufen, Nurofen) je možné použít ke snížení horečky a nepohody
léky proti kašli nemají valný smysl a měly by se používat velmi umírněně, pokud vůbec, děti do 4 let by neměly dostávat žádné volně prodejné léky na kašel a nachlazení
při bolesti v krku u dětí nad 5 let může pomoci teplý čaj nebo kloktání slanou vodou
dítě by mělo pít hodně tekutin a odpočívat
výhodné je používání zvlhčovačů vzduchu, dětem se pak lépe dýchá, protože to pomáhá uvolnit sekreci z nosu
nosní kapky (Nasivin, Olynth apod.) by se měly používat jen u dětí starších 2 let a jen na omezeně dlouhou dobu (4-5 dní)
k vyčištění nosu u kojence je nejlepší používat kapky se slanou vodou , které lze koupit v lékárně (např. Sterimar) nebo je možné je vyrobit doma (1/4 čajové lžičky soli do 1 hrnku teplé vody, každý den vyrobit nové kapky), do každé nosní dírky se nakapou 3 kapky, počká se 1 minutu a potom se nos odsávačkou opatrně odsaje
Je možné zabránit šíření infekce?
všichni členové Vaší rodiny by si měli často mýt ruce, je velmi důležité mýt si ruce po kašli, kýchání a smrkání
nepijte ze společných hrnků, skleniček, nepoužívejte společné příbory
kýchejte a kašlete do papírových kapesníčků, přikryjte jimi ústa a nos, hned po použití kapesník vyhoďte a umyjte si ruce
společné hračky umývejte teplou mýdlovou vodou (zabití mikroorganismů) – toto doporučení se ve skutečnosti asi dodržuje velmi málo, ale platí
utírejte mikroorganismy z klik, zábradlí apod. teplou mýdlovou vodou a desinfekčním prostředkem – také prakticky obtížně využitelné
vysoké dávky vitaminu C (ani jiných vitaminů) nebrání ani nezkracují nachlazení
Kontaktujte lékaře když má Vaše dítě:
potíže s dýcháním, pitím, jídlem nebo spaním
horečku déle než 3 dny
příznaky infekce ucha, oka nebo při bolesti v krku
v případě jakýchkoli nejasností či rozpaků i jen telefonický kontakt lékaře může být užitečný
je vyklenutí ve střední čáře břišní stěny mezi hrudní kostí a pupkem.
Frekvence tohoto typu kýly u dětí není známá; uvádí se čísla v rozsahu <1% až 5% dětí. Kýla může být jedna nebo jich může být více a jsou u chlapců 2-3x častější než u dívek. V kýle je většinou obsažen pouze tuk z dutiny břišní, bez obsahu nitrobřišních orgánů.
Kýla se typicky objevuje u malých dětí jako viditelné nebo hmatné vyklenutí ve střední čáře mezi pupkem a hrudní kostí, kterého si všimnou rodiče nebo lékař. Vyklenutí je téměř vždy malé (<1 cm) a nedělá žádné potíže. Je na břiše většinou patrné trvale, ale výraznější bývá při neklidu nebo tlačení na stolici. Méně často se může objevovat a zase ztrácet a někdy může bolet. Uskřinutí nitrobřišních orgánů v kýle je extrémně vzácné.
Diagnosu epigastrické kýly stanovuje lékař fyzikálním vyšetřením, aniž by k tomu potřeboval jakékoli laboratorní či zobrazovací metody. Tento typ kýly se spontánně nehojí; naopak se postupně zvětšuje a bez léčení může vyústit až do vyhřeznutí nitrobřišních orgánů do zvětšeného kýlního vaku. Epigastrická kýla se léčí operačním zákrokem. Pooperační komplikace jsou vzácné a kýla se jen málokdy opakuje.
Text vytvořil: MUDr. Daniel Dražan, 22.3.2016, podle učebnice Nelson Textbook of Pediatrics, 20. (poslední) on-line vydání
Tříselné kýly patří k nejčastějším stavům dětského věku. Převážná většina tříselných kýl dětského věku jsou kýly vrozené a vznikají následkem poruchy embryonálního vývoje. U donošených dětí se objevují v 3,5-5%, u nedonošených dětí mnohem častěji, asi v 10%, při porodní hmotnosti do 1 kg až ve 30%.
Tříselné kýly jsou mnohem (6x) častější u chlapců oproti dívkám. 60% kýl se objevuje na pravé straně, 30% na levé straně a v 10% je kýla oboustranná, u dívek ve 20-40%. Zvýšené riziko tříselné kýly je u dvojčat a v rodinách, kde se již tříselná kýla objevila.
Některá onemocnění zvyšují riziko tříselné kýly, k nevýznamnějším patří nesestouplé varle u chlapců.
Kýla se projevuje jako vyklenutí v tříselné oblasti, případně se šíří do šourku. U dívek se projeví vyklenutím v horní části stydkých pysků. Vyklenutí je nejvíce patrné při zvýšení nitrobřišního tlaku (pláč, kašel apod.) Při uvolnění se zase ztratí anebo je možné kýlu vtlačit zpět do dutiny břišní mírným tlakem.
Kýla může být patrná již při narození, může se ale objevit i o týdny, měsíce i roky později. Asi ½ tříselných kýl se projeví během kojeneckého věku (tedy 1. roku života), z nich většina v prvním půlroce. V kojeneckém věku má kýla největší riziko uskřinutí (30-40%) a z tohoto důvodu je nutná včasná diagnosa a operační léčba.
Kýly si poprvé většinou buď všimnou rodiče doma, nebo ji zjistí lékař při preventivní prohlídce.
Pro diagnosu tříselné kýly nejsou většinou potřeba žádná speciální vyšetření. V některých případech mohou pomoci k odlišení jiných diagnos některé zobrazovací metody, například ultrazvuk.
Největším rizikem kýly je její tzv. uskřinutí. Při kýle se orgány z dutiny břišní dostávají tříselným kanálem mimo tuto dutinu. Pokud se v tomto kanále zmáčknou, není možné je snadno vrátit zpět do dutiny břišní – tomu se říká uskřinutí. Z nitrobřišních orgánů se do kýly mohou dostat a uskřinout například tenké nebo tlusté střevo nebo u dívek vaječníky a/nebo vejcovody. Při zmáčknutí orgánů v tříselném kanále může dojít k jejich otoku a špatnému prokrvení, které může vézt až k odumření uskřinutého orgánu. Kýla též může v tříselném kanále zmáčknout struktury spermatického provazce, tedy cév varlete a chámovodu a může dojít k poškození varlat. Riziko uskřinutí kýly je celkově 12-17%, ke 2/3 uskřinutí dochází v kojeneckém věku. Nejvyšší riziko (25-30%) je v prvních 6 měsících života. Uskřinutí se kromě vyklenutí v třísle projevuje dráždivostí, bolestí třísla a břicha, vzedmutím břicha a zvracením.
Léčba
Tříselná kýla u dítěte je vždy indikací k operační léčbě. Tříselná kýla se sama nespraví a včasné chirurgické řešení odstraňuje riziko uskřinutí s jeho možnými komplikacemi, zejména v prvních 6-12 měsících života. Při diagnose kýly v kojeneckém věku by se operační řešení nemělo odkládat. Při uskřinutí kýly v prvních 3 měsících života je též vysoké riziko poškození varlete (až 30%). U dětí nad 1 rok věku je riziko uskřinutí nižší a operaci je možné plánovat s menší urgentností. Všeobecně je kýlu vhodné operovat krátce po stanovení diagnosy. Plánovanou operaci kýly je možné bezpečně provést ambulantně (ve specializovaných klinikách). Kompletní zotavení se přepokládá během 48 hodin po výkonu. Děti mladší 3 měsíců, děti nedonošené a děti s chronickými onemocněními by se měly na 1 den hospitalizovat (v podmínkách České republiky bývají hospitalizace delší). U nedonošených dětí se kýla operuje ještě před propuštěním z novorozenecké jednotky intenzivní péče.
Operace se nejčastěji provádí v celkové anestezii.
Uskřinutou kýlu je nutné co nejdříve vrátit do dutiny břišní mírným tlakem na kýlu. Pokud dítě při snaze o repozici kýly pláče a tlačí, nemá se ve snaze o zatlačení kýly pokračovat. V případě, že kýlu není možné zatlačit, je nutné vyhledat lékařskou péči. Ve většině případů se podaří kýlu neoperačně vpravit zpět do dutiny břišní, někdy s pomocí celkové anestezie („narkózy“). Poté by se mělo přistoupit k operačnímu řešení během 24-48 hodin. Pokud se kýlu nepodaří ani odborně vrátit do dutiny břišní, přistupuje se k urgentní operaci.
Operující chirurg se může rozhodnout nahlédnout i do druhého třísla. Riziko rozvoje kýly ve druhém třísle je pro děti do 2 let 30-40%, většina dětských chirurgů proto doporučuje revizi i druhého třísla v této věkové skupině. U dívek jsou oboustranné kýly častější a z tohoto důvodu se doporučuje druhostranná revize až do věku 5-6 let.
Komplikace
Po plánovaném operačním zákroku nejsou komplikace časté (1.5%), při uskřinutých se jejich riziko ale zvyšuje až na 10%.
Infekce rány
Objevuje se v < 1% po plánovaném zákroku, riziko se zvyšuje na 5-7 % po uskřinutí a urgentním zákroku. Projevuje se zčervenáním a zvýšenou teplotou kůže v místě rány. Léčba této komplikace je snadná a prognosa všeobecně velmi dobrá, se zahojením během 1-2 týdnů.
Rekurence (návrat, zopakování) kýly
Riziko rekurence je po plánovaném zákroku 0,5-1%, u nedonošených dětí 2%, po urgentním zákroku bývá hlášeno v 3-6% a ve skutečnosti může být ještě častější. Pokud k rekurenci dojde, v 50% je to do 1 roku po zákroku, v 75% do 2 let.
Retence varlete
Po operaci může dojít k poškození uchycení varlete v šourku nebo již před operací může být varlátko retinované (nesestouplé) v třísle. Operující chirurg by měl dbát na správnou polohu varlete v šourku a podle potřeby provést i jeho fixaci.
Pozn.: tento text neslouží jako náhrada informovaného souhlasu. Před operací tříselné kýly musí být vždy rodiče informováni a prospěchu a rizicích operačního zákroku na operujícím pracovišti.
Pupeční kýla je způsobena nedokonalým uzávěrem nebo slabostí pupečního prstence. Často bývá sdružena s rozestupem přímých svalů břišních. Nízká porodní hmotnost (nedonošenost) je predisponujícím faktorem pro vznik pupeční kýly. V kýlním vaku (což je vyklenutí pupíku) bývá předstěra střev nebo tenké střevo. Velikost může být od <1 cm po až 5 cm, ale velké kýly jsou vzácné.
Většina pupečních kýl, které se objeví před 6 měsíci věku se spontánně zahojí do 1 roku věku. I velké kýly (5-6 cm) se mohou spontánně zahojit do 5-6 let. Uskřinují je extrémně vzácné. Zatahování kýly pásem je neúčinné. Operační léčba se nedoporučuje, pokud kýla nepřetrvává po 5-6 letech, nezpůsobuje příznaky, neuskřine se nebo se progresivně nezvětšuje po 1-2 letech věku. Defekty větší než 2 cm mají menší pravděpodobnost spontánního zahojení.
„Moučnivka“ je infekce v dutině ústní kvasinkou, která se jmenuje Candida. Tuto infekci je možno označit různými dalšími termíny: soor, monoliasa, orální kandidóza (orální znamená ústní), pseudomembranosní kandidosa. Kandidóza je celosvětově nejčastější kvasinkovou infekcí. „Moučnivka“ postihuje 2-5% zdravých novorozenců. Novorozenec získává kvasinky během porodu a zůstává osídlen. Bílé povlaky se mohou objevovat na sliznicích rtů, tváří, jazyka a patra. „Moučnivka“ nemusí dítěti způsobovat žádné potíže, ale může též způsobovat bolest, neklid a potíže s příjmem stravy. Může se v ústech může objevit již u týdenního novorozence. Po 1 roce věku je již vzácná.
V mírných případech není potřebná žádná léčba. Pokud je nutné léčbu zahájit, používají se různé protikvasinkové léky na vytírání dutiny ústní několikrát denně. V naší ordinaci používáme nystatin, který pro dítě předepíšeme na recept. V některých obtížně léčitelných případech je možné podat 1 dávku protikvasinkového léku. U kojených dětí může mít význam léčba maminky i dítěte.
Spála je infekční onemocnění způsobené bakterií Streptococcus pyogenes skupiny A. Přenáší se kapénkami. Nejčastěji se vyskytuje u dětí ve věku 5-15 let. Naopak u dětí mladších tří let je výskyt vzácný.
PŘÍZNAKY Většinou od expozice po první příznaky proběhne 2 až 5 dnů. – horečka – vyrážka (začíná jako malé ploché skvrny, které se postupně mění na jemné hrbolky na pohmat jako rozsypaná krupice) – vyrážka začíná na krku, v podpaží a tříslech a postupně se šíří po celém těle – vyrážka vynechává okolí úst – olupování kůže, když vyrážka mizí – bolest v krku a bolest při polknutí – jazyk je ze začátku probíhajícího onemocnění bíle povleklý, později se mění v červený hrbolatý tzv. jahodový jazyk – červené hrdlo, červené a zduřelé patrové mandle – bílé skvrny nebo pruhy hnisu na mandlích – zvětšené krční uzliny – nevolnost, zvracení, bolest břicha – bílé pupínky v okolí nehtů
VYŠETŘENÍ Je potřeba vyšetřit lokalitu a charakter vyrážky. Důležité je také už z příznaků vyplývající vyšetření dutiny ústní a krku, vyšetření krčních uzlin pohmatem a změření teploty. Pro stanovení diagnózy se využívá rychlý StrepA test v ordinaci, při kterém pozitivní výsledek potvrzuje onemocnění. Pokud vyjde výsledek negativní a je silné podezření na spálu, udělá se nový výtěr z krku a odešle se do laboratoře na kultivaci. V tomto případě už ale výsledek není na počkání a trvá 24-48 hodin. Může tam být odhalena přítomnost bakterie, kterou rychlý test nezachytil.
LÉČBA V případě pozitivního výsledku se zahájí terapie antibiotiky. První volbou jsou penicilinová antibiotika na 10 dní. Pokud je nemocný alergický na penicilin,volí se např. antibiotika ze skupiny cefalosporinů. Na sražení horečky je možné užít antipyretika s účinnou látkou ibuprofen nebo paracetamol. V případě svědění je možné užít Fenistil kapky. Děti od 3 let můžou pro úlevu od bolesti v krku také užívat Müllerovy bylinné pastilky. Pacient je považován za neinfekčního po 24-48 hodinách od nasazení antibiotik.
ZDROJ https://www.cdc.gov/group-a-strep/about/scarlet-fever.html
Faryngitida je akutní infekční onemocnění hltanu, jehož původcem je bakterie Streptococcus pyogenes ze skupiny A. Anatomickou součástí hltanu jsou i patrové mandle, které bývají také postižené zánětem. Infekce se přenáší sekretem dýchacích cest. Inkubační doba od nákazy po první příznaky se pohybuje v ozmezí 2 až 5 dnů. Nejčastěji se onemocnění vyskytuje u dětí ve věku 5-15 let, naopak do 2 let věku je vzácné. Obecně zánět hltanu může být způsoben i viry, jenom 3 děti z 10 mají faryngitidu způsobenou streptokokem.
PŘÍZNAKY – horečka – bolest v krku při polykání začínající náhle – zarudlé a zvětšené patrové mandle – bílé skvrny nebo pruhy hnisu na mandlích – petechie (=malé červené skvrnky) na patře – zvětšené lymfatické uzliny na krku – další možné příznaky – bolest hlavy, bolest břicha – nevolnost a zvracení – spálová vyrážka
VYŠETŘENÍ A STANOVENÍ DIAGNÓZY Důležité je už z příznaků vyplývající vyšetření dutiny ústní a krku, vyšetření krčních uzlin pohmatem a změření teploty. Pro stanovení diagnózy se využívá rychlý StrepA test v ordinaci, při kterém pozitivní výsledek potvrzuje onemocnění. Pokud vyjde výsledek negativní a je silné podezření na streptokokovou faryngitidu, udělá se nový výtěr z krku a odešle se do laboratoře na kultivaci. V tomto případě už ale výsledek není na počkání a trvá 24-48 hodin. Může tam být odhalena přítomnost bakterie, kterou rychlý test nezachytil.
LÉČBA V případě pozitivního výsledku se zahájí terapie antibiotiky. První volbou jsou penicilinová antibiotika na 10 dní. Pokud je nemocný alergický na penicilin,volí se např. antibiotika ze skupiny cefalosporinů. Na sražení horečky je možné užít antipyretika s účinnou látkou ibuprofen nebo paracetamol. Pro děti od 3 let je možné pro úlevu od bolesti v krku také užívat Müllerovy bylinné pastilky. Pacient je považován za neinfekčního po 24-48 hodinách od nasazení antibiotik.
KOMPLIKACE Mohou nastat, pokud se bakterie rozšíří i do jiných částí těla.
Např.: infekce vedlejších nosních dutin zánět středního ucha absces v okolí probíhajícího zánětu v krku postreptokokový zánět ledvin revmatická horečka
PREVENCE – mytí rukou – zakrytí úst a nosu při kašli a kýchání – nesdílet stejný hrnek nebo příbory s nemocným – větrání místností
ZDROJ https://www.cdc.gov/group-a-strep/about/strep-throat.html Poslední revize 14. 11. 2024, Anna Šímová
Enterobióza je způsobena parazitem s latinským názvem Enterobius vermicularis, který se česky označuje jako roup dětský. Roup patří mezi hlístice, je bílý, dlouhý asi 1 cm a obývá typicky slepé střevo a jeho přívěšek (appendix) a přilehlé oblasti tenkého a tlustého střeva. Těhotné samičky v noci cestují do oblasti konečníku a hráze, kde nakladou až 15 000 vajíček. Vajíčka se během 6 hodin vylíhnou a zůstávají životaschopná 20 dní. Lidská infekce se přenáší tzv. fekálně-orální cestou, tedy ze stolice do úst, typicky požitím vajíček přenášených na nehtech, oblečení, v ložním prádle a domácím prachu. Larvy po požití vyzrávají ve zralé červy za zhruba 5-8 týdnů. Enterobióza je nemoc lidí jakéhokoli věku a všech socioekonomických vrstev. V České republice je nejčastějším parazitárním onemocněním. Celosvětově se infikuje 30% dětí a lidé jsou jedinými známými hostiteli (roupi se na člověka nepřenášejí od zvířat). Infekce se nejvíce vyskytuje v institučních nebo rodinných prostředích, ve kterých jsou děti. Nejvyšší výskyt je ve věku 5-14 let. Jsou běžné v místech, kde děti žijí, hrají si a spí ve vzájemné blízkosti, čímž se usnadňuje přenos vajíček. Infekce roupy je neškodná a jen vzácně způsobuje závažný zdravotní problém. Nejčastějším projevem je svědění v oblasti konečníku a hráze a tím způsobený neklidný spánek. Příležitostné komplikace mohou být způsobné migrací roupu do jiných orgánů.
Noční svědění kolem konečníku je velmi podezřelé z enterobiózy. Definitivní diagnóza se provádí identifikací vajíček nebo červů. Prakticky se vyšetření provádí tak, že se ráno na oblast konečníku nalepí celofánová páska, která se následně vyšetří pod mikroskopem. Při jednom vyšetření se detekuje 50% infekcí, jejich opakování zvyšuje šanci záchytu (3 vyšetření na 90%, 5 vyšetření na 99%). Odčervovací léčba by měla být podána všem členům rodiny. 1 dávka mebendazolu (u nás běžně dostupný Vermox) s přeléčením o 2 týdny později má 90-100% účinnost. Ranní koupel odstraní velkou část vajíček. Častá výměna spodního a ložního prádla snižuje kontaminaci prostředí vajíčky a může snížit riziko opakované infekce. Současně s infikovaným dítětem by měli být léčeni i všichni ostatní členové stejné domácnosti. Opakované léčby každé 3-4 měsíce mohou být potřeba v podmínkách opakované expozice, např. u institucionalizovaných dětí. Nejúčinnějším preventivním opatřením je správná hygiena rukou (tedy mytí rukou).
Epstein-Barr virus (EBV) patří do skupiny herpesvirů (příbuzné viry patřící do stejné skupiny způsobují například prostý opar, plané neštovice a pásový opar a tzv. šestou nemoc). EBV je jedním z nejběžnějších lidských virů a vyskytuje se na celém světě. Většina lidí se tímto virem během svého života nakazí. EBV se šíří nejčastěji tělesnými tekutinami, zejména slinami. EBV způsobuje infekční mononukleosu a jiné nemoci.
Příznaky
EBV infekce se může projevovat těmito příznaky:
únava
horečka
zánět v krku („angina“)
zvětšené krční lymfatické uzliny
zvětšená slezina
zvětšená játra
vyrážka
Mnoho lidí se EBV nakazí v dětském věku. V dětství většinou infekce nezpůsobuje žádné příznaky nebo je neodlišitelná od jiných mírných krátkodobých dětských infekcí. Infekční mononukleosa se svými typickými příznaky je nejčastější v adolescentním a mladém dospělém věku. Příznaky se zlepšují během 2-4 týdnů, v některých případech může únava přetrvávat i týdny nebo dokonce měsíce.
Po prodělání EBV infekce zůstává virus latentně (inaktivně, bez příznaků) v těle. V některých případech se může znovu aktivovat. Tato tzv. reaktivace většinou nezpůsobuje žádné příznaky, ale lidé s vážnými poruchami imunity mají pravděpodobnost příznaků během reaktivace vyšší.
Přenos
EBV se nejčastěji šíří tělesnými tekutinami, hlavně slinami. Může se přenést ale i krví nebo semenem během pohlavního styku, krevní transfuze nebo transplantace orgánů.
EBV se může šířit prostřednictvím předmětů, která nakažená osoba nedávnou použila (např. kartáček na zuby, sklenička, příbor, …), líbáním nebo kontaktem s hračkami kontaminovanými dětskými slinami. Virus pravděpodobně přežívá nad předmětech alespoň tak dlouho, dokud předmět zůstává vlhký. Neexistují žádné důkazy o tom, že by desinfekce předmětů zabraňovala přenosu viru.
Při prvním nakažení EBV (primární EBV infekce) nakažená osoba může šířit týdny a i ještě před tím, než má jakékoli projevy nemoci. Jakmile se virus dostane do těla, zůstává tam v latentním (inaktivním) stádiu. Při jeho reaktivaci může člověk virus znovu šířit, aniž by měl jakékoli projevy nemoci, bez ohledu na to, jaká uplynula doba od původní infekce.
Diagnosa
Diagnosa EBV infekce může být někdy obtížná kvůli podobnosti příznaků s jinými běžnými dětskými infekcemi. EBV infekce může být potvrzena zjištění přítomnosti protilátek v krvi. Asi 90% dospělých má v krvi protilátky proti EBV viru svědčící o prodělání infekce.
Z ostatních laboratorních testů bývají pří infekční mononukleose často zvýšená jaterní enzymy a typické změny v krevním obraze.
Prevence a léčba
Neexistuje žádná vakcína, která by chránila před EBV infekcí. Riziko získání infekce se zvyšuje líbáním, sdílení pití a jídel nebo osobních předmětů (např. kartáčků na zuby) s nemocnou osobou, proto je dobré se tomu vyhnout a riziko získání infekce tím snížit.
Neexistuje žádná specifická léčba EBV infekce. Některá opatření mohou zmírnit příznaky:
pití dostatečného množství tekutin k zajištění hydratace (zavodnění)
odpočinek
volně prodejné léky ke zmírnění horečky a bolesti (paracetamol, ibuprofen)
Meningokok je bakterie, jejíž správné latinské jméno zní Neisseria meningitidis, která vzácně způsobuje velmi závažná onemocnění u lidí kteréhokoliv věku, nejčastěji však u kojenců (děti do 1 roku); zvýšený výskyt je též u adolescentů.
Meningokok nejčastěji způsobuje meningitidu (zánět obalů mozku) nebo sepsi (infekci krve). Meningokokové infekce patří k nejobávanějším infekčním onemocněním. Příznaky zahrnují ztuhnutí šíje, bolest hlavy, horečku, spavost až bezvědomí, šokový stav. Onemocnění probíhá velmi rychle, náhle z plného zdraví může upadnout dítě do bezvědomí během několika hodin. Průběh onemocnění je hezky ukázán na tomto 1-minutovém videu.
V České republice v posledních letech onemocní tzv. invazivním menigokokovým onemocněním kolem 50 lidí ročně a každoročně několik lidí zemře (smrtnost onemocnění je kolem 10%). V roce 2022 (v roce stále ještě ovlivněném pandemií) bylo hlášeno jen 25 případů a 3 úmrtí. Nejčastěji bývají nemocní kojenci a malé děti, další rizikovou skupinou jsou adolescenti a mladí dospělí. Úmrtí může nastat už do 12 hodin po prvních příznacích. U přeživších může onemocnění zanechat trvalé následky, např. epileptické záchvaty, ztrátu končetin (amputace), onemocnění ledvin, hluchotu nebo mentální poškození.
Meningokoková infekce se získá intimním kontaktem s infikovaným jedincem. Intimním kontaktem se rozumí líbání, konzumace společného jídla nebo pití nebo pobyt ve stejném domě nebo pokoji (včetně třídy ve škole) déle než 4 hodiny denně. V České republice je většina případů sporadická, to znamená, že nedochází k epidemiím, zdroj infekce pro nemocného se většinou nezjistí a nemocný nešíří infekci na další osoby.
Meningokoky se podle struktury jejich povrchových molekul (kapsulárního polysacharidu) rozdělují do 13 skupin, z nichž 6 způsobuje závažná onemocnění. V Evropě včetně České republiky je většina infekcí způsobena skupinami B a C, malá část skupinami Y a W. V posledním roce (2022) výrazně dominovala skupina B.
Podrobnou zprávu o výskytu meningokokových infekcí v České republice v roce 2022 najdete zde.
Nejúčinnější ochranou proti meningokokovým infekcím je očkování. Existují různé druhy meningokokových vakcín. V převážné většině západoevropských zemí se plošně (to znamená všechny děti) očkuje proti meningokoku C, i když očkovací kalendáře jsou v těchto zemích různé. Asi 1/2 zemí očkuje již v kojeneckém věku a druhá 1/2 mezi 1 a 2 lety, většinou krátce po dosažení 1 roku. Z mimoevropských zemí se plošně očkuje například v Austrálii, Kanadě, Brazílii. V USA se plošné očkování doporučuje až od dorostového věku (11-12 let). V některých zemích včetně České republiky se plošně očkuje i proti meningokoku ze skupiny B.
V České republice jsou od května 2020 meningokokové vakcíny součástí oficiálního národního očkovacího kalendáře (tedy jsou v určitých věkových kategoriích plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění).
Podle doporučení České vakcinologické společnosti by měli být očkováni všichni kojenci a všichni adolescenti. Pro tyto věkové kategorie jsou očkovací látky plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění (pro adolescenty se úhrada od roku 2024 rozšiřuje na věk od 14. do 16. narozenin). V kojeneckém věku doporučujeme očkování proti meningokoku B zahájit co nejdříve, protože čím je dítě mladší, tím je pro něj riziko větší. Vakcínu proti skupinám ACWY dáváme ve 12 měsících, co nejdříve po narozeninách. U adolescentů doporučujeme vakcínu proti skupinám ACWY kdykoli v období úhrady z veřejné zdravotního pojištění, např. při preventivní prohlídce v 15 letech. Proti meningokoku B doporučujeme očkovat blíže k 16. narozeninám kvůli kratší účinnosti této vakcíny.
Doporučení České vakcinologické společnosti je zde.
Očkování pro rizikové skupiny (hrazené z veřejného zdravotního pojištění)
Očkování MenB i MenACWY vakcínami bez ohledu na věk je doporučeno pro pacienty v následujících zdravotních indikacích:
porušená či zaniklá funkce sleziny; v případě plánované splenektomie (odstranění sleziny) se očkování provede nejméně 14 dní před výkonem
transplantace kostní dřeně
primární nebo sekundární imunodeficit nebo očekávaný imunodeficit (laicky řečeno jde o závažné poruchy imunitního systému)
deficit terminálního komplementu (specifický typ poruchy imunitního systému)
prodělaná bakteriální meningitida nebo septikémie (zánět mozkových blan nebo “otrava krve”)
před zahájením léčby eculizumabem (biologická léčba některých velmi vzácných onemocnění)
Dále je očkování MenB i MenACWY vakcínami bez ohledu na věk doporučeno pro osoby ve zvýšeném výskytu invazivních meningokokových onemocnění:
cestující nebo plánující trvalý pobyt v zemích s hyperendemickým nebo epidemickým výskytem meningokokových onemocnění
osoby v profesionálním riziku IMO (zdravotnický personál pečující o pacienty s IMO, laboratorní pracovníci pracující s původci IMO)
osoby v ohnisku nákazy IMO (vakcína v závislosti na séroskupině aktivní v ohnisku)
Ceny vakcín: při řádném zahájení očkování jsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Cena 1 dávky očkovací látky proti meningokoku B se pohybuje kolem 2 000 Kč, proti meningokokům ACWY kolem 1400 Kč.
je infekční onemocnění dýchacích cest způsobené stejnojmennými viry. Existuje více typů chřipky, důležité jsou typy A a B. Jednotlivé typy mají podle složení bílkovin ještě různé podtypy a kmeny, které jsou geneticky i strukturálně mírně odlišné. Jednotlivé typy a podtypy se v průběhu doby mění, menší či větší změny pak způsobují v určitých intervalech epidemie, velká změna genetické výbavy a tedy i struktury viru způsobuje v intervalech desítek let pandemie. Tato odlišnost od virů dříve kolujících v populaci způsobuje, že jej imunitní systém člověka nerozpozná, protože se s podobným virem (ani očkovací látkou) v minulosti nesetkal, což viru umožňuje velmi úspěšné šíření v lidské populaci a dává i potenciál způsobovat vážnější onemocnění. Poslední chřipková pandemie vyhlášená Světovou zdravotnickou organizací v červnu 2009 byla způsobena tzv. “novým virem chřipky H1N1”, který měl skutečně velmi dobrou schopnost šíření, rozšířil se velmi rychle po celém světě, nicméně naštěstí převážná většina onemocnění způsobených tímto virem probíhala obdobně jako onemocnění způsobená viry sezónní chřipky, i když tento nový virus způsobil více závažných onemocnění u dětí a mladých lidí.
Celosvětově je každoročně chřipkou infikováno až 20% obyvatelstva, tedy více než 1 miliarda (1 000 000 000) lidí, z nichž 3-5 milionů prodělá závažné onemocnění a 300 000 až 600 000 lidí zemře. Největší podíl nemocných tvoří děti, největší podíl úmrtí senioři. Epidemie bývají v chladném zimním období. Virus se šíří mezi lidmi kašlem a kýcháním. Nakažený člověk je infekční již 1 den před propuknutím onemocnění a infekčnost přetrvává po celou dobu trvání nemoci. Děti a lidé s poruchami imunity mohou infekci přenášet i mnohem delší dobu. Inkubační doba (doba od nakažení do propuknutí onemocnění) trvá 1-4 dny, průměrně 2 dny. Více o počtu nemocných, hospitalizovaných a úmrtí najdete níže.
Infekce probíhá typicky v dýchacích cestách, s vysokou horečkou, bolestí hlavy, svalů, bývá kašel, rýma, oční příznaky. Nemoc trvá většinou 2-5 dní, některé příznaky, např. kašel a únava mohou přetrvávat více než 2 týdny. U malých dětí dochází často k zánětu středního ucha, hrtanu, průdušnice, průdušek, průdušinek a plic, někdy se u nich mohou vyskytnout křeče způsobené horečkou. Všeobecně nejvyšší riziko závažnějšího onemocnění je u malých dětí (do 5 let), seniorů (nad 60 let) a lidí všech věkových kategorií s chronickými onemocněními (např. nemoci srdce, plic, cukrovka a jiné). Také těhotenství patří k faktorům zvyšujícím riziko komplikací chřipky. Mnoho malých dětí je během chřipkové epidemie hospitalizováno. Úmrtí na sezónní chřipku jsou u dětí velmi vzácná (asi 4 úmrtí na 100 000 onemocnění). Velmi hrubě odhadnuto v celé České republice může na chřipku zemřít asi 1 dítě za rok. Smrtnost je vyšší u starších lidí nad 65 let a lidí s chronickými onemocněními (např. nemoci srdce, plic aj.). Celkově v České republice zemřou na chřipku za rok stovky až více než tisíc lidí (převážná většina z nich jsou staří a nemocní lidé), v celosvětovém měřítku se odhaduje 300-600 tisíc úmrtí ročně, z toho v Evropě nejméně 40 000. Pro vyspělé země je chřipka nejčastější příčinou úmrtí, kterému lze zabránit očkováním. Více se o komplikacích chřipky můžete dočíst níže v textu.
Léčba chřipky je podpůrná, podávají se léky proti horečce, důležitý je odpočinek a dostatek tekutin. Protivirové léky by se v případě sezónní i pandemické chřipky měli podat pouze v případě těžkého průběhu nebo u lidí s přítomností rizikových faktorů pro těžký průběh, tedy i u jinak zcela zdravých malých dětí, těhotných…
Nespecifická preventivní opatření mohou do určité míry snížit šíření viru mezi lidmi. Dodržování pečlivé hygieny, jako je mytí rukou, zejména při nachlazení, přikrývání si úst při kašli a kýchání, nesdílení kapesníků a omezení kontaktu s nachlazenými jedinci by mělo být samozřejmostí. Nemocný člověk by měl zůstat doma.
Jako specifická ochrana proti virům chřipky se používá na prvním místě očkovací látka. Očkování proti chřipce je účinné a velmi bezpečné. V České republice jsou dostupné inaktivované očkovací látky, vysokodávkové inaktivované očkovací látky pro seniory a živá oslabené očkovací látky pro děti, která se podává formou spreje do nosu. Všechny vakcíny chrání buď před třemi nebo čtyřmi kmeny chřipky, o kterých se předpokládá, že budou nadcházející sezónu cirkulovat. Vzhledem k měnícímu se viru je očkovací látka vyráběna vždy pro jednotlivou sezónu na základě doporučení Světové zdravotnické organizace.
Děti do 9 let věku, které jsou v dané sezóně očkovány poprvé, potřebují 2 dávky vakcíny, v dalších sezónách již jen jednou, u starších dětí a dospělých se vždy podává jen 1 dávka vakcíny. S očkováním se začíná co nejdříve, ještě před zahájením chřipkové sezóny a je třeba pokračovat až do jejího konce (většinou v březnu či později). U nás bývá očkovací látka pro nadcházející sezónu dostupná v září.
Ve shodě s doporučením amerického Poradního sboru pro imunizační postupy i s doporučením České vakcinologické společnosti doporučujeme očkování proti chřipce všem dětem starším 6 měsíců i všem dospělým. Nejdůležitější je očkování malých dětí (do 5 let), starších lidí (nad 65 let), těhotných žen (blíže níže v textu) a lidí všech věkových kategorií s chronickými onemocněními (např. astma, cukrovka, nemoci srdce a mnoho dalších) a všechny blízké kontakty těchto rizikových skupin (zejména kontakty v domácnosti a zdravotnický personál).
Čím více lidí bude proti chřipce očkováno, tím méně se toto onemocnění bude v populaci šířit. Očkováním proti chřipce nechráníme jen sebe, ale i své nejbližší okolí tím, že snižujeme pravděpodobnost přenosu chřipkového viru. Kojence mladší do 6 měsíců, pro které není určena chřipková vakcína, je možné chránit především očkováním ženy v těhotenství, ale také očkováním dalších blízkých kontaktů, zejména žijících ve stejné domácnosti. Co nejmasivnějším očkováním proti chřipce je možné významně snížit šíření viru v populaci a tím chránit nejohroženější skupiny obyvatel, u kterých může být vakcína méně účinná. V České republice se zatím proti chřipce bohužel očkuje žalostně málo, kolem 7% lidí, nesrovnatelně méně než např. ve vyspělých zemích Evropy nebo v USA.
V textu níže jsou popsány závažné případy chřipky u dětí.
Mýty o chřipce a očkování jsou popsány také níže v textu.
Komplikace chřipky
Nejčastějšími komplikacemi chřipky jsou u malých dětí záněty středního ucha a zápaly plic. K akutnímu zánětu středního ucha může dojít až ve ¼ případů chřipky. Zápal plic může být způsoben přímo virem chřipky nebo druhotnou bakteriální infekcí (nejčastěji bakterií Staphylococcus aureus), kterou umožní poškození výstelky dýchacích cest chřipkovým virem. K neobvyklým komplikacím patří akutní zánět svalů, který se projevuje slabostí a bolestí, zejména ve svalech lýtek a myoglubinurií (vylučováním svalové bílkoviny myoglobinu do moči). Jsou zaznamenány i případy zánětu srdečního svalu. Při osídlení bakterií stafylokok může dojít k tzv. syndromu toxického šoku. K neurologickým komplikacím, které se objevují častěji u dětí než u dospělých, patří encefalitida (zánět mozku), myelitida (zánět míchy) a Guillain-Barré syndrom (postižení více nervových kořenů, které vycházejí z míchy a projevuje se ochrnutím). V minulosti, kdy se k léčbě horečky u dětí používal acylpyrin, vzácně docházelo při chřipce k Reyeovu syndromu (život ohrožující postižení jater). Komplikacemi chřipky jsou nejvíce ohroženy děti i dospělí s různými chronickými onemocněními srdce a plic (např. srdeční vady, astma a řada dalších), nemocemi nervovými a nervosvalovými a s poruchami imunity (např. pacienti s nádory léčení chemoterapií). Vysoké riziko závažných komplikací chřipky mají těhotné ženy. Věkově jsou komplikacemi nejvíce ohroženy malé děti a senioři. Závažné komplikace včetně úmrtí se ale nevyhýbají ani lidem bez rizikových faktorů.
Očkování proti chřipce v těhotenství
Americký Poradní sbor pro imunizační postupy (ACIP) doporučuje těhotným ženám a ženám v poporodním období očkování sezónní chřipkovou vakcínou. Nedostatek uvědomění si prospěchu vakcinace a obavy o bezpečnost jsou běžnými bariérami v očkování žen v těhotenství a v poporodním období. K překonání těchto bariér je níže poskytnuto několik bodů.
Těhotné ženy by měly být očkované sezónní chřipkovou vakcínou
Chřipka má vyšší pravděpodobnost způsobit těžké onemocnění u těhotných žen ve srovnání se ženami, které těhotné nejsou. Změny v imunitním systému, srdci a plicích v těhotenství zvyšují vnímavost těhotných žen k těžkému onemocnění způsobenému viry chřipky.
Chřipka u těhotné ženy zvyšuje riziko předčasného porodu.
Očkování v těhotenství chrání těhotnou ženu a její dítě (až do věku 6 měsíců) před laboratorně potvrzenou chřipkou. Kojenci mladší 6 měsíců jsou pro chřipku hospitalizováni více než 10x častěji než starší děti.
Chřipková vakcína je bezpečná
V posledním desetiletí byly chřipkovými vakcínami očkovány miliony těhotných žen bez škodlivého účinku na těhotnou ženu nebo její dítě.
Chřipkovou vakcínu je možno podat v kterémkoli trimestru těhotenství.
Chřipková vakcína v těhotenství je účinná
Studie provedené v Jihoafrické republice v letech 2011 a 2012 prokázala její účinnost očkování těhotné ženy pro ženu samotnou i pro její dítě během první 24 týdnů života. Pro ženu i kojence snižuje riziko získání chřipky o 1/2. Těhotné ženy a kojenci mají nejvyšší riziko komplikací chřipky.
Zdroje o chřipce pro pacienty (v angličtině) naleznete zde: www.cdc.gov/flu
Nejvyšší riziko komplikací: senioři (nad 65 let), děti do 2 let, různá chronická onemocnění, těhotenství
Počet úmrtí v České republice: kolem 1 000 ročně (odhad)
Počet úmrtí v Evropě: nejméně 40 000 ročně
Počet úmrtí celosvětově: 300 – 600 tisíc ročně
Průměrný věk úmrtí: 76 let
Počet hospitalizací v České republice (každoročně): mnoho tisíc (nejvíce hospitalizací viz rizikové skupiny)
Děti
Návštěvy lékaře 5-10% dětí do 5 let každoročně ( v ČR 100 až 200 tisíc návštěv lékaře za 1 sezónu)
U dětí je riziko hospitalizace nepřímo úměrné věku:
Děti do 6 měsíců: 240 – 720 / 100,000 (100-400 hospitalizací těchto nejmenších kojenců v České republice každý rok)
Děti 2-5 let: 20 / 100 000
Děti od narození do 5 let: 100 / 100 000 (500 hospitalizací dětí do 5 let v České republice každý rok)
Děti do 5 let s chronickými onemocněními: 250-500 / 100 000 (chronické onemocnění zvyšuje riziko hospitalizace 2,5-5x)
Počet úmrtí v závislosti na věku:
Děti do 5 let: 0,4 / 100 000 (v průměru 2 úmrtí dětí do 5 let ročně), asi 50% úmrtí u dětí, které nejsou nijak chronicky nemocné (protože je jich více, individuální riziko je při chronickém
onemocnění v porovnání se zdravými dětmi mnohonásobně vyšší).
Senioři (nad 65 let)
Úmrtí: 100 / 100 000 (250x vyšší riziko než malé děti), 90% všech úmrtí na sezónní chřipku u lidí nad 65 let věku, riziko se zvyšuje s věkem, ≥85 let je 16x vyšší než ve věku 65-69 let
Hospitalizace:
Senioři nad 65 let bez rizikových faktorů (chronických nemocí): 190 : 100 000
Senioři nad 65 let s rizikovými faktory: 560 : 100 000 (chronická onemocnění zvyšují riziko hospitalizace v této věkové kategorii 3x)
Těhotenství (riziko trvá ještě 2 týdny po porodu)
Počet hospitalizací pro infekci dýchacích cest 0,4% (v ČR 400 hospitalizovaných těhotných ročně).
Ve 3. trimestru je riziko hospitalizace v porovnání s předchozím rokem (před těhotenstvím) v chřipkové sezóně 5x vyšší a mimo chřipkovou sezónu 2x vyšší.
Ve 3. trimestru je riziko hospitalizace více kolem 70 / 100 000 u žen bez dalších rizikových faktorů, při rizikových faktorech více než 1 000 / 100 000 (= Těhotná žena s chronickým onemocněním zvyšujícím riziko chřipky má více než 1% pravděpodobnost hospitalizace ve 3. trimestru).
25% těhotných žen navštíví lékaře z důvodu infekce dýchacích cest lékaře (2500 návštěv ročně).
Chřipka: skutečné příběhy
v České republice bohužel věda příliš nepřesvědčila laickou veřejnost ani lékaře, že chřipka může být závažným onemocněním a že je třeba dělat všechno pro to, aby se jí předcházelo. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl přeložit příběhy rodin, které mají s chřipkou smutné zkušenosti. Podobné příběhy jsou sice výjimečné, ale nikdo nemůže tušit, koho potkají.
Jako první příběh bude ale ten, ke kterému mám nejblíž, tedy který se stal v České republice a je pro nás reálnější než případy z USA. Tento případ bude se svolením rodičů prezentován na odborné konferenci Hradecké vakcinologické dny. Z důvodu ochrany soukromí rodiny není uvedeno, kde se to stalo a křestní jméno chlapce je vymyšlené.
3. února 2013 byli u 10-letého Jakuba a jeho rodičů na návštěvě prarodiče, kteří oba měli “chřipku”. Následující den měl Jakub zvýšenou teplotu, rýmu, bolela ho hlava a zvracel. Rodiče mu dali léky proti bolesti a horečce. 7. února (o 3 dny později) se Jakubův stav náhle zhoršil, začly ho bolet záda, pociťoval prudkou bolest mezi lopatkami, rychle následovalo bezvědomí a zástava dýchání. Otec Jakuba zahájil laickou kardiopulmonální resuscitaci a byla volána záchranná služba. Záchranka dorazila 11 minut po obdržení volání a našla Jakuba bez známek života. Personál záchranky zahájil odbornou resuscitaci, v které bylo pokračováno i na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Jakuba se ani po téměř 2-hodinovém úsilí nepodařilo oživit. Při pitvě bylo jako příčina úmrtí stanoveno selhání srdce a plic při zánětu osrdečníku s výpotkem (tekutinou) v osrdečníkovém vaku a pohrudničních dutinách, s počínajícím zápalem plic a akutním zánětem průdušnice a průdušek. Ve výtěru nosu a krku byl detekován virus chřipky. Jakub neměl žádné rizikové faktory pro komplikaci chřipky. I když se narodil předčasně a nedonošenost patří k významným rizikovým faktorům, v 10 letech již je vliv nedonošenosti velmi nepravděpodobný. Jakub netrpěl žádným chronickým onemocněním a od kojeneckého věku se vyvíjel naprosto normálně.
Families Fighting Flu (FFF) (“Rodiny bojující proti chřipce”) je non-profitní organizace v USA, jejímž cílem je ochrana dětských životů. Jejími členy jsou rodiny, jejichž děti prodělaly komplikovanou chřipku nebo v důsledků chřipky zemřely, dále lékaři a další zastánci prevence chřipky. Organizace se snaží zvýšit uvědomění o závažnosti chřipky a snížit počet dětských hospitalizací a úmrtí.
Přeložení těchto příběhů a jejich zveřejnění mi bylo povoleno organizací FFF; neporušuji tedy autorská práva. Můj cíl je shodný s cílem FFF. Originální stránky jsou zde: http://www.familiesfightingflu.org/
Příběhy jsou na této stránce seřazeny podle věku dítěte, od nejmladšího k nejstaršímu. Zatím je přeložena pouze malá část originálních stránek.
5. ledna 2002 strávili 14-měsíční James a jeho dvojče Robbie odpoledne se svými rodiči v Bostonském dětském muzeu, kde byli na návštěvě z New York City. Později toho dne dostali James i Robbie horečku. Následující den pokračoval kašel i horečka, takže toho večera rodina odjela domů do New Yorku s lahvičkami medicíny a zvlhčovačem vzduchu. Noc byla těžká a James i Robie skoro nespali a zdáli se v nepohodě. Matka Jamese vykoupala, aby mu snížila teplotu, ale časně zrána se zdálo, že namáhavě dýchá. James při dýchání také pískal (což u Robbieho nebylo). Matka vzala Jamese k dětskému lékaři, který ho rovnou odeslal na pohotovost. Zhruba o 90 minut později, 7. ledna 2002 (2 dny od prvních projevů nemoci), James v nemocnici zemřel. Pitva prokázala virus chřipky a bronchiální virus (pravděpodobně RSV); kromě toho neměl žádnou jinou nemoc nebo rizikový faktor. James nebyl proti chřipce očkován, protože v roce 2002 v USA nebylo doporučeno očkovat zdravé děti (děti v Jamesovi věku se v USA začaly proti chřipce očkovat v roce 2004). Od té doby se celá rodina včetně dvojčete Robbieho pravidelně každý rok proti chřipce očkuje.
V sobotu 13. února 2010 byl 4-letý Chance Chandler na víkend v domě svého otce. Celý den strávil na narozeninové party svého kamaráda. Cítil se dobře, běhal a hrál si s ostatními dětmi. Později k večeru začal zvracet a dostal horečku. Jeho otec byl téměř celou noc vzhůru, protože musel pečovat o syna, který téměř trvale zvracel. Následují ráno mu lékař předepsal léky proti zvracení. V 5 hodin odpoledne se Chance vrátil domů ke své matce, ale stále byl hodně nemocný. Léky mu moc nepomohly. O pár hodin později nemohl chodit, stát, ani se sám posadit. Jeho matka zavolala přítelkyni, aby pohlídala dvě Chancovi sestry a vzala ho na pohotovost. Zde mu byli provedeny testy na strepotkoky a chřipku a rentgen plic. Test na streptokoka byl negativní, rentgen plic bez nálezu, ale vyšel pozitivní test na chřipku. Lékař předepsal Tamiflu (protichřipkový lék) a poslal Chance domů. Chancova matka byla vzhůru skoro celou noc; dělala si starosti a hlídala Chance, protože celou noc naříkal, jakoby ho něco bolelo. Následujícího rána, 15. února (méně než 48 hodin od začátku nemoci), si domluvila návštěvu u dětského lékaře v prvním dostupném termínu toho dne. Mezitím došla do lékárny pro Tamiflu, které mu po návratu domů hned dala. Bohužel ale krátce potom Chance přestal dýchat. Chancova matka do příjezdu záchranky prováděla kardiopulmonální resuscitaci, ale už bylo příliš pozdě. Zachráncům se již nepodařilo Chance oživit. Chance byl očkován proti chřipce rok před tím, než onemocněl; jeho rodina nevěděla, že se vakcína každoročně mění, a proto musí být podána každý rok znovu.
21. října 2009 se 15-letá úplně zdravá necítila dobře. Byla slabá, točila se jí hlava a bolelo ji břicho. Následující den měla horečku 39 stupňů a její matka ji vzala k děstkému lékaři, který jí řekl, že Chelsea má virovou infekci, doporučil odpočinek a ujistil, že se Chelsea uzdraví. O 3 dny později měla Chelsea potíže s dýcháním a bolest na hrudníku. Po dalším rozhovoru s dětským lékařem odvezla matka Chelsea na pohotovost, kde bylo naměřena saturace krve kyslíkem 72% (normální je 99%). Byla přijata na jednotku intenzivní péče dětské nemocnice. Rodičům bylo řečeno, že má Chelsea zápal plic a sepsi (“otravu krve”). Později se dozvěděli, že má virus chřipky H1N1 a MRSA (methicilin rezistentní Staphylococcus aureus). Byla hned intubována (zajištění umělých dýchacích cest), uspána a napojena na ECMO přístroj (extrakorporeální membránová oxygenace – mimotělsné okysličování krve). ECMO přístroj pracoval za její srdce i plíce, aby si mohly odpočinout a zahojit se. V příštích několika dnech to bylo jako na houpačce. Chvílemi na tom byla o něco lépe a pak se zase zhoršila. Její srdce se zhoršovalo a potřebovala jeho transplantaci, ale protože měla oboustranný zápal plic, transplantaci nebylo možné provést. 31. října se Chelsea drasticky zhoršila. Její orgány přestávaly pracovat a měla těžkou žloutenku. Chelsea zemřela uprostřed noci 1. listopadu 2009 (11 dní od začátku nemoci). Chelsea nebyla očkována proti viru H1N1, protože v té době vakcína pro ni ještě nebyla dostupná. Vakcína se stalo v této oblasti dostupnou až několik týdnů po jejím úmrtí. Na památku Chelsea její matka založila Chelsea Oliver Foundation (nadaci Chelsea Oliver) ve snaze pokračovat v Chelsea dědictví a zvyšovat vzdělávací možnosti poskytováním stipendií studentům zajímajícím se o zdravotní péči. Nadace také zvyšuje veřejné povědomí o nebezpečí chřipky a poskytuje zdarma očkování proti chřipce.
2. října 2009 byl zdravý 15-letý sportovec vyčerpaný, přesto ale šel hrát středoškolské utkání v americkém fotbalu. Když se následující den ráno probudil, cítil se ještě hůře a v neděli 4. října měl horečku 40,2 st. C. Jeho rodiče se obávali, že má H1N1 chřipku a snažili se ho objednat k lékaři, ale nejbližší volný termín byl až na pondělí odpoledne. V pondělí horečka trvala a při vyšetření bylo potvrzeno rodičů podezření na chřipku. Byl poslán domů, aby odpočíval a dostal nějaké léky proti průjmu a zvracení. Lékař přehlédl jednu podstatnou věc; Lukovi plíce se plnily hlenem. Následující den Luke plival krev a měl potíže s dýcháním. Sanitkou byl odvezen do nemocnice. S plícemi plnými krvavého hlenu byl hospitalizován v kritickém stavu na jednotce intenzivní péče. Následujícího rána byl převezen do dětské nemocnice v Arkansasu k ještě intenzivnější péči. Vyšetření potvrdila diagnosu H1N1 chřipky. Luke nemohl dýchat bez dýchacího přístroje a dny strávil na dětské jednotce intenzivní péče. Byl uveden do “umělého spánku” , aby zůstal bez vědomí a nemusel snášet bolest a nepohodlí dýchacího přístroje. Jeho stav se zlepšoval a zase zhoršoval; v cyklu, který jeho rodiče velmi těžko nesli. Po týdnu došlo k vážnému zhoršení. Lékaři zavolali rodinu a jeho matka se modlila za záchranu života. Od té doby se Luke začal zlepšovat, jeho krevní tlak zůstával v normě. Luke byl probuzen z umělého spánku po 12 dnech, ale umělá dýchací trubice byla ponechána v jeho krku ještě dalších 5 dní. 24. října byl extubován (dýchací rourka byla odstraněna), o 4 dny později začal rehabilitovat, aby se naučil základním samoobslužným schopnostem. Luke se vrátil domů 1 měsíc po nástupu onemocnění, o 18 kg lehčí a podstatně slabší. Díky podpoře rodiny, lékařů a rehabilitačních pracovníků se Luke vrátil do školy a stále sílí. Zatímco Lukovi se zdraví vrátilo, stále přemýšlí o malých dětech, které viděl v nemocnici trpět infekcí H1N1 virem, z nichž některé onemocnění nepřežily. Přemýšlí o tom, jak jinak by se okolnosti vyvíjeli, kdyby on i ostatní v nemocnici byli proti H1N1 očkováni. Nyní se Luke i celá jeho rodina každoročně očkují proti chřipce. Pokud si chcete přečíst Lukův příběh jeho vlastními slovy, klikněte zde.
Austin byl 17-letý chlapec, zdravý sportovec. Když se 12. ledna 2011 ráno probudil, necítil se dobře. Jeho matka mu dala nějaké léky a šel do školy. Školu nějak zvládl, ale z basketbalu ho trenér poslal domů, protože viděl, že Austin není ve své kůži. Austinovi rodiče si mysleli, že by mohl mít chřipku, dali mu další léky a hodně tekutin. Následující den zůstal doma. Dopoledne vykašlal krev a jeho matka ho hned vzala k lékaři. Lékař ho okamžitě poslal na pohotovost (emergency). Během několika hodin musel být napojen na umělou plicní ventilaci (dýchací přístroj). V této chvíli byl naposled při vědomí a naposled s ním matka měla možnost mluvit. Austin byl letecky převezen do St Mary’s Hospital v Grand Junction, Colorado. Od té doby byla každá sekunda každého dne bojem o život. Austin byl silný, ale prodělával něco, čemu lékaři říkali “perfektní bouře”. Chřipka se vyvinula v pneumonii (zápal plic) a u Austina byla též zjištěna komplikující infekce stafylokoky (MRSA = methicilin-rezistentní Staphylococcus aureus). S tím už jeho tělo nemohlo bojovat. Austin zemřel 17. ledna 2011 (5 dní od prvních projevů nemoci) v nemocnici se svými rodiči a rodinou po boku. Austin nebyl očkován proti chřipce. Austinovi rodiče by si přáli, aby mohli život přetočit zpět do doby, než začala jejich noční můra. První věcí, kterou by udělali, je, že by sebe i své děti nechali naočkovat proti chřipce. Austinova matka se nyní stala obhájkyní chřipkové vakcíny. Podporuje všechny rodiče, aby své děti učili všemu, co může pomoci bránit šíření chřipky; tedy přikrývání úst kapesníkem při kýchání a kašli a mytí rukou. Ale hlavně podporuje každého ke každoročnímu očkování proti chřipce.
Chřipka je onemocnění, které je opředeno mnoha mýty a pověrami mezi laiky a v Česku mnohdy i mezi odbornou veřejností. Tady jsou některé z nich.
Mýtus 1: Chřipka je neškodné onemocnění
Lidé si pod pojmem chřipka představují různá a většinou málo závažná onemocnění. Ve skutečnosti je chřipka infekce dýchacích cest způsobená virem chřipky. Chřipka je ve většině případů málo závažné, i když nepříjemné onemocnění. Může mít ale i velmi závažné komplikace a končit úmrtím. Závažnost chřipky závisí na mnoha faktorech, jednak na straně viru chřipky a jednak na straně nemocného. Mezi faktory ovlivňující průběh chřipky u člověka patří jeho věk, imunitní stav, chronická onemocnění, předchozí infekce viry chřipky, předchozí očkování proti chřipce, … Chřipka může být závažným onemocněním i pro zdravého mladého člověka. Ve vyspělých zemích je chřipka nejčastější příčinou úmrtí, které je možné předejít očkováním.
Jen v České republice zemře v každý rok v důsledku chřipky několik set až více než tisíc lidí. Tisíce dalších skončí každoročně v nemocnicích se závažným onemocněním. Chřipka může způsobit i závažné neinfekční komplikace, například infarkt myokardu nebo cévní mozkovou příhodu. U zdravých dospělých lidí může chřipka probíhat někdy i zcela bez příznaků nebo způsobit jen mírné potíže, jakými jsou rýma a kašel. Chřipka je významným onemocněním pro děti, s vysokou frekvencí hospitalizací nebo nutností vyhledat lékařskou péči.
Mýtus 2: Chřipka je nakažlivá, jen když má infikovaná osoba příznaky
Chřipka se přenáší z osoby na osobu. Viry se šíří velkými kapénkami, když infikovaná osoba kašle, kýchá nebo mluví. Tyto kapénky mohou přistát v ústech nebo nose lidí v blízkosti a mohou být vdechnuty do plic. Přenos je ale možný také kontaktem s kontaminovaným prostředím nebo sliznicemi infikované osoby. I když přenos je nejpravděpodobnější od člověka, který má příznaky nemoci, infekci mohou šířit i lidé, kteří žádné potíže nemají. Virus chřipky lze detekovat v horních cestách dýchacích infikované osoby několik dní před rozvojem příznaků.
Mýtus 3: Nikdy jsem neměl chřipku, tak se nemusím očkovat
Tento častý argument má několik různých variant: “Jím zdravě/Myji si ruce/…. Nikdy jsem se neočkoval a nikdy jsem chřipku neměl.”
To, že člověk nikdy neměl chřipku vůbec neznamená, že ji nemůže dostat a že nemůže mít i závažné komplikace. (U jiných nemocí tento nesmyslný argument lidé nepoužívají. Např. neříká se “nikdy jsem neměl klíšťovou encefalitidu, tak se proti ní nemusím očkovat”). I zdravý mladý dospělý člověk může prodělat chřipku s těžkým průběhem. Navíc pokud ji prodělá mírně nebo i úplně bez příznaků, může ji šířit na další osoby, které mají vyšší riziko komplikací, např. děti, starší lidi a těhotné ženy. Prevence chřipky vakcínou funguje podobně jako jakékoli jiné preventivní opatření. Většina lidí nikdy neměla autonehodu a přesto jezdí v autě připoutaní pásy. Málokdo trvrdí, že autonehodu nikdy neměl a tak se poutat nemusí. Z jednoduchého důvodu, že pás v autě pro ně snižuje riziko vážného poranění a úmrtí v případě autonehody. Podobně vakcína proti chřipce snižuje riziko vážného onemocnění a úmrtí.
Mýtus 4: Chřipce nelze předejít
Existuje více způsobů jak předejít chřipce. Například časté mytí rukou, správné kašlání, vyhýbání se nemocným. Nejúčinnější i když zdaleka ne 100% ochranou před chřipkou je ale očkování. V prevenci chřipky je možné použít i některé antivirové léky.
Tzv. “pátá nemoc” je způsobená virem, který se jmenuje parvovirus B19. Toto onemocnění je nezávažné a nevyžaduje žádnou léčbu. Inkubační doba (doba od nakažení k projevům nemoci) se pohybuje v rozpětí 4-28 dní, s průměrem 16-17 dní. Na začátku nemoci mohou být (v 15-30%) zvýšené teploty, bolesti hlavy a příznaky mírného nachlazení. Charakteristická “krajkovitá” vyrážka se objevuje na tvářích, trupu i končetinách. Kromě vyrážky nemá v této fázi nemoc žádné jiné projevy, dítě nemá horečku a nevypadá nemocně, starší děti a dospělé vyrážka často svědí. Vyrážka se postupně zlepšuje a zase vrací po dobu 1-3 týdnů. Může se znovu objevit při expozici slunci, horku, fyzické námaze nebo stresu.
V typických případech není potřeba provádět žádná laboratorní vyšetření. Onemocnění není třeba nijak léčit. Vyrážka se objevuje v době, kdy už dítě není infekční a izolace z kolektivu nemá pro prevenci přenosu infekce žádný význam. Parvovirus B19 je však nebezpečný pro těhotné ženy, respektive pro plod.
PFAPA syndrom se projevuje periodickou horečkou (anglicky periodic fever), aftosní stomatitidou (tedy zánětem v ústech s afty), faryngitidou (tedy zánětem hltanu, anglicky a latinsky pharyngitis) a adenitidou (zánětem či zvětšením krčních uzlin). Tučně jsou zvýrazněna písmena, podle kterých vznikl název onemocnění. Také se mu říká Marshallův syndrom. Onemocnění se objevuje mezi 2 a 5 lety věku a projevuje se opakujícími se horečkami, malátností, záněty krčních mandlí s povlaky a negativními kultivačními nálezy výtěrů krku, zvětšením krčních uzlin, aftózními vřídky v ústech a méně často bolestí hlavy, břicha či kloubů. Epizody trvají 4-6 dní a nereagují na antipyretika (léky proti horečce) ani antibiotika. Frekvence epizod bývá 8-12 za rok. Při lékařském vyšetření může být zjištěno mírné zvětšení jater a/nebo sleziny. V laboratorních nálezech bývají zvýšené zánětlivé markery, ke kterým patří sedimentace červených krvinek, bílé krvinky v krevním obraze a C-reaktivní protein (bílkovina v krvi, která se běžně označuje jako CRP). Frekvence a intenzita epizod se postupně snižuje.
Příčina syndromu není známa. Většina pacientů se v průběhu epizody dramaticky zlepšuje po podání 1 dávky prednisonu s vymizením projevů do 24 hodin. V některých případech se podařilo onemocnění vyřešit tonsilektomií (odstraněním krčních mandlí). Děti s tímto onemocněním normálně rostou. Spontánně a bez následků se uzdraví během 4-8 let.
Orální alergický syndrom je onemocnění, při kterém se alergická reakce projeví změnami v ústní dutině, zejména na ústní sliznici. Často se projevuje svěděním úst, bodavou bolestí při polykání, otoky rtů, jazyka, patra a hltanu, svěděním uší a pocitem svírání v krku.
Tyto příznaky jsou vyvolány potravinovými alergeny, které reagují zkříženě s alergeny vzdušnými, na které je pacient vnímavý. Alergie na tyto vzdušné alergeny se většinou projevuje alergickou rýmou a/nebo alergickým zánětem spojivek.
Banán, melouny (kantalupe, vodní meloun, honeydew)
Latex
Banán, avokádo, kiwi, kaštany Příležitostně jiné (rajče, lilek, melouny)
Toto onemocnění je samo o sobě málo závažné, protože je omezeno jen na příznaky v oblasti dutiny ústní a hltanu. Pří jezení spouštěcích potravin pociťuje pacient nepříjemné pocity a přestane potravinu jíst. Potravinové alergeny jsou acidolabilní a termolabilní, tedy degradovatelné kyselostí a teplem. Při spolknutí alergenu dojde k jeho inaktivaci a degradaci v žaludku působením kyselé žaludeční šťávy a trávicích enzymů. Většina pacientů toleruje spouštěcí potraviny, pokud jsou tepelně zpracované. Alergeny jsou často obsaženy ve slupce, takže i oloupání ovoce může pomoci. Na druhou stranu požití velkého množství syrového alergenu (např. džus, smoothie) může vést k rozvoji závažné alergické reakce.
Léčba onemocnění spočívá v eliminaci, event. tepelné úpravě vyvolávajícího alergenu. Při rozvoji mírných příznaků je možné použít tabletku s antihistaminikem (např. Aerius, Desloratadin, Zyrtec, Zodac, …).